Filip Štojdl – Není problém nasytit chudé.  Problém je nasytit bohaté (Matka Tereza)

Těžko to akademicky hodnotit z povzdálí, ale třeba pomůže malý skutečný příběh, který mi nedávno vyprávěl člověk jménem Michael. Stalo se to asi před dvěma roky. Z každé rodiny měl odejít do války v Luhansku jeden muž. V této rodině to byl buď Michael, který sloužil v armádě ještě v době Sovětského svazu, nebo jeho syn, kterému je teď 22 roků. Michael se rozhodl ihned. Pravděpodobnost, že přežijete ve válce je v celku vyšší, pokud jste něčím podobným už prošli. A tak Michael šel. Šel i když si kdysi dávno dal slib, že už nikdy nevezme zbraň do ruky, a že už nikdy nebude zabíjet, a všechny tyto vnitřní sliby probíral i v modlitbě s Bohem. Šel, aby měl jeho syn šanci. Michael se vzdal sám sebe. Asi tušíte, že tady v Čechách už nemáme ani potuchu o tom, co je doopravdy válka, a čeho se člověk musí vzdát. Tedy já ten pocit při vyprávění rozhodně měl.

Jsme bohatí mírem, nadbytkem, přepychem. Naše děti mají starosti z tím, kam půjdou na školu. Zkrátka “řešíme dilema mezi Coca colou a Pepsi colou.” Jistěže máme i skutečné starosti (nemoci, bolestivé vztahy, a tak), ale většina „problémů“, které tak označujeme, problémy doopravdy nejsou.

Nejde mi o to, abychom si to vyčítali a trestali se za to. Jde spíš o vědomí a rozlišování. Jde o to, že bychom mohli z nadbytku dávat, ale chceme víc a víc. Jde o to, že naší bídou je neschopnost poděkovat, odpouštět, usmiřovat a rozdělit se.