Sestry a bratři. Ve čtvrtek jsem byl na návštěvě u táty a on mě prosil, ať mám nějaké kázání, které povzbudí a pomůže, že toho srážení druhých a pořvávání je už nějak moc na světě. Víte táta na tom není se zdravím právě dobře, a rodiče se mají poslouchat.
Jako sluníčkář bych se z toho mohl vykroutit třeba hojnými citacemi Václava Havla. Ale nechám toho, protože jsem sice sluníčkář, ale ne příšli vzdělaný a chytrý člověk, a některým věcem prostě nerozumím.
Vlastně čím jsem starší, rozumím čím dál míň věcem, událostem, a nakonec i sám v sobě občas dost tápu. Kdybych parafrázoval Jamese Humese tak řeknu, že český Otčenáš má 62 slov (dvaašedesát), desatero přikázání jich má 248 a pak tu máme návrh evropského parlamentu na omezení emisí v sekačkách na trávu, který má 26607 slov včetně přílohy. Ale to je nekorektní, že ano? Ale Ježíš vlastně v ničem moc korektní nebyl. Ono když se mluví a jedná z lásky nezáleží na tom, zda je to či není „korektní“ jak se dnes říká.
Z nějakého důvodu je snažší Boha uctívat, než-li v něm žít, prožívat a vychutnávat jeho přítomnost, radovat se z ní. Zdá se poněkud nesmyslné, že toho o Bohu tolik víme a dokonce z toho máme i doktoráty, a Ježíš, který neměl ani teologickou fakultu a dokonce nebyl ani vysvěcený na kněze nám připomíná: proberte se a začněte žít. Vždyť nevíte kolik času vám ještě zbývá a vy tu marníte čas nějakým předstíráním.
Uctívání je skvělé, když si chcete držet odstup a příliš se nezaplést. Když chcete ukazovat víc na sebe, když chcete lidi ovládat. Když toužíte po tom přikrýt se někým nebo nečím skutečným a hodnotným a přitom víte, že jen málo věcí ve vašem životě je pravda. Máme strach, aby se nepřišlo na to, že pod našimi jmény pokrytými všelijakými tituly a funkcemi, se ukrývá něco, co by z nás dělalo jen obyčejného člověka. Ale my docela obyčejní zkrátka jsme. Ale obyčejný ještě neznamená nudný. Alespoň doufám.
Když dnes „slavnostně“ připomínáme Jana Husa a jeho mučednickou smrt v Kostnici, také ho (Husa) stavíme jaksi před sebe, na piedestál, vysoko a daleko, aby to bylo bezpečné. Konec konců to stejně tak děláme s Kristem, Marií, apoštoly a dalšími mučedníky. A možná to tak děláme i s naší duší. Jen se rozhlédněte. Je to tu krásné, vyzdobené, je tu televize, reflektory, slyšíme nádherný zpěv.
Ale nic takové Jan Hus při slyšení svého rozsudku neměl. Neměl ani krásné křeslo, ani nádherný oblek. Měl jen víru v Krista. Nic víc. (Čekal ho rozsudek smrti). Na našem českém dvorku se stále mluví o identitě. „Víte vy, kdo já jsme?“ Zaslechnu občas. Prosím vás. Kdo má pochybnosti o své identitě a identitě druhých, prostě kdo neví KDO JE, potřebuje psychiatra, ale neměl by sedět v parlamentu. K tomu, abych věděl, kdo jsem prostě nestačí si jen připnout odznáček s Trikolorou na drahé sako.
Identita Evropy a naší české země je jasná. Je to identita křesťanská. A naše identita je také snadná. Jsme lidské bytosti, které touží po tom být šťastné a zdravé. Cokoliv nad to je jen posouvání významů. Je to tak prosté. Vezměte si například lásku. Ti, jež nedovedou milovat a mají pocit, že je nikdo nemá rád, vynalezli slovo mravnost. Víte Ježíš šel vždycky k věci. Nekličkoval. Nemluvil s lidmi o tom, že jsou to nemravníci, ale že jim schází láska. Uzdravoval tak, že se jich dotýkal a byl k nim milosrdný.
Protože každý člověk si užije dosyta různých druhů nemilosrdenství a tvrdosti, ale nám opravdu chybí dotyk a prostá jednoduchá přítomnost bez neustálého hodnocení a kontrolování. My nepotřebujeme lajky pod statusy a stále vynášet soudy a rozsudky nad druhými, ale potřebujeme se učit smiřovat, odpouštět a tak žít v pravdě.
Rozdělený dům neobstojí, jak praví evangelium. Věděl to i Svatopluk, když dával svým synům svázané pruty. A věděl to i Hus, který se přestal bát druhých, neboť nadevše miloval Ježíše Krista.
Nejde o to, co si myslíte, v tom je svoboda, ale o to zda ještě vůbec věříte. My přece Nevěříme v Husa, ani Masaryka, to byli lidé, hříšníci mezi hříšníky. Ale věříme v jejich odvahu následovat Ježíše. Zcela radikálně a jedinečně. A protože byli lidmi jako my, mají nám co říct. Jejich odvaha může inspirovat i nás.
Bratři a sestry nastal čas sjednocovat. A s tím musíme začít u sebe. Přijmout své protiklady, to že nejsme dokonalí a dát prostor Pravdě Boží, která je laskavá. Začněme v naší husitské církvi jejíž hlavou je Kristus a nikoliv nějaký biskup či patriarcha.
Včera jsme na Velehradě slyšeli jak apoštol Pavel říká: „Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl‘ ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“
Kristus je láska. Láska živá, láska v těle, láska v lidskosti, láska v chybách a selháních, láska tam, kde zákony a nařízení nepomůžou. Sjednocujme se v lásce jak říká svatý Austin: „In necessariis unitas, in dubiis libertas, in omnibus caritas.“ V nutném jednota, v pochybnosti svoboda, ve všem láska! Nehlásáme sebe, ale Krista! Neboť Kristus je jediné a skutečné východisko Evropy, národa i naše osobní. Jiného není! Jakkoliv to zní politicky nekorektně, nemůžu jinak.
Rabín Abraham Heschel krásně napsal to, co cítím právě teď: „Když jsem byl mladý, obdivoval jsem chytré lidi. Čím jsem byl starší, tím víc jsem obdivoval lidi laskavé.“ Začněme s laskavostí a noblesou. Protože jedině tak může přežít svoboda a dít se uzdravení. Tvrdosti a srážení bylo a je opravdu dost a dost, jak říká můj táta. S laskavostí a noblesou je možné odpouštět, je možné hledat další cestu, nezatracovat druhé, přestat s nesmyslným stavěním barikád. Vzpomeňte na noblesse oblige – vznešenost zavazuje.
Komu bylo hodně dáno, od toho bude hodně požádáno. Jsme zavázáni hned až se zvedneme z těchto krásných židlí vyrazit domů, a všechny, které potkáme podepřít alespoň úsměvem, krátkým povzbuzením. Takové je poslání učedníků Páně. Řeknu vám, co nás ve skutečnosti sužuje. Je to osamocenost a strach z ní. Je snažší přidat starému člověku pár stovek na důchod, než za ním zajít na návštěvu. Je snažší vymyslet sociální sítě, než než se prostě obejmout. Na světě je nás stále víc, ale máme k sobě stále dál. To je třeba změnit.
Mám sen, podobný jako měl Martin Luther King, sen, kdy se lidé přestanou bát jeden druhého, sen, kdy budeme moc říct a vyslovit cokoliv, protože budeme mluvit z laskavého srdce, protože nebudeme chtít někoho pomluvit, někomu ublížit, odplatit oko za oko, ale budeme chtít druhého pochopit, nebudeme se bát otevřenosti a také se přestaneme vymlouvat na staré křivdy. Je to sen o odpuštění a Kristu. Sen o pravdě, kterou právě Kristus je. O pravdě, kterou už nikdo nebude ukřižovávat a pálit v plynových komorách, o pravdě, která dává svobodu a bere strach.
Amen.
Autor: Filip Štojdl, redakčně upraveno Zdroj: Poustevna.cz Foto: Wikipedie – Betlemská kaple