V poslanecké sněmovně se opět objevil návrh na ukončení života. Ačkoliv je mi jasné, že můj postoj budou ignorovat, stejně jako ignorují názory stovek odborníků a osobností paliativní péče, přesto chci říci, že s tímto návrhem jednoznačně nesouhlasím a předložit několik důvodů proč.
Stále věřím, že stát je tu od toho, aby vytvářel lepší podmínky pro lidský život, a lékaři tu nejsou od toho, aby druhé zabíjeli, ale aby o lidský život usilovali, hledali možnosti léčby a chránili život ve všech jeho podobách. Ve chvíli, kdy nastoupí terminální stádium člověka, je posláním paliativní medicíny léčit bolest a prostředkovat takovou péči, která vede člověka k usmíření s blízkými, se sebou samým a Bohem, je-li daný člověk věřící.
Stále věřím ve společnost, kde nemocní nejsou na obtíž, kde je prostor pro přijetí a smíření. Věřím, že k životu zkrátka přináleží i slabost, pochybnosti a temné noci, všelijaká selhání, chyby a pády, nemoc i hřích, a dokonce i umírání a smrt.
Cenní a méněcenní?
Kdo posoudí, jakým způsobem bylo k eutanazii přistoupeno? Podle předkladatelů návrhu „usmrcovacího“ zákona to bude jakási komise, která se bude snažit objektivizovat naprosto intimní a velmi subjektivní přání. To vypadá jako předloha k nějaké hororové sci-fi.
Je vyloučen omyl? Budeme skutečně vědět, jakou roli hrála v rozhodování sociální situace člověka? Měl takový člověk důstojné bydlení? Sužovaly ho například dluhy? Trpěl takový člověk psychickými obtížemi a samotou? Jak dlouho s ním vedl rozhovor psycholog, lékař, sociální pracovník? Dali takovému člověku skutečně všechny odpovědi ohledně jeho zdravotního stavu? Ze zkušenosti vím, že mnohým terminálně nemocným je spíše zdravotní stav „zatajován“ a na plné seznámení se s fakty schází časový i jinak důstojný prostor.
Neocitne se umírající člověk pod tlakem situace, kdy už prostě jen „nechce překážet“ a podrobí se například přání jiné osoby či skupiny osob?
Pro mne osobně je na předloze zákona nejstrašnější ale ještě něco dalšího. Návrh totiž vytváří zhoubnou představu, že umírající člověk je zátěží a problémem a především, že jeho existence je méně hodnotná než existence zdravého a produktivního člověka. Tato rétorika byla v první polovině dvacátého století velmi populární. V demokratické společnosti by však neměla co pohledávat. Je v přímém rozporu se slovy o lidských právech a svobodě, kterými se předkladatelé sami často ohánějí.
Dlouhodobé vytváření představy, že někdo je přítěží, břemenem nebo dokonce „odpadem“ společnosti se rozhodně neslučuje s hodnotami křesťanství.
Umírání je součástí života
Věřím, že vyspělá společnost ctí proces umírání jako velmi podstatnou životní fázi, která nemá být podrobena „konečnému řešení“, ale spíše by měla být naplněna přijetím a soucitem. Bible, na jejíchž základech stojí Evropa, říká ještě podrobněji: „Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá.“ (Římanům 14,7) Totalitní myšlení tvrdí, že smrt, nemoc a jakákoliv slabost je nepřijatelná a neměla by být vidět. Křesťanské myšlení odvážně konstatuje: smrt náleží k životu a lidská slabost má svou důstojnost.
Pokud to budou politici a komise, kteří chtějí určovat, který život je hodnotný a který nikoliv, pak bych si přál, aby v jejich návrhu zákona byla také jejich osobní odpovědnost. Ať jsou to fyzicky oni, kdo podají smrtící látku, ať je na rozhodnutí o ukončení života konkrétního člověka jejich osobní podpis a tento podpis ať je veřejně vidět. Po lékařích a zdravotních sestrách prosím nechtějte, aby z nich byli certifikovaní popravčí. Většina z nich si to opravdu nepřeje (nezeptali se jich!). Existují i jiné hodnoty než paragrafy sekulární společnosti. Například svědomí a víra. Nenutím nikoho, aby tyto hodnoty sdílel, ale přeji si, aby k nim bylo přistupováno alespoň s respektem.
Osobní zkušenost
Už dvaadvacet let doprovázím umírající. V nemocnicích, domovech pro seniory v domácím prostředí, vidím v akci své kolegy, lékaře i zdravotní sestry. Jsou k dispozici nonstop, a krom toho, že dovedou léčit bolest, umí i podpořit blízké. Zdaleka neřeší jen medikaci pacienta, ale spolu s umírajícími si prohlíží staré fotografie, najdou si čas k naslouchání a jejich práce nekončí ani úmrtím pacienta. Jdou na pohřeb, volají pozůstalým a scházejí se s nimi, i po letech mnohé z nich pojí vzpomínky i nová přátelství, která vznikla díky jejich péči.
V kaplanské službě často jen držím někoho za ruku a modlím se, mluvíme o těžkých věcech, s nimiž se umírající potřebuje vyrovnat, o nichž často nic netuší jeho blízcí a on je na tyto věci zkrátka sám. Jsem si dobře vědom toho, že bez paliativní a hospicové péče by toto možné nebylo. Děkuji proto všem, kteří věnují to nejcennější, co mají – svůj čas a kus sama sebe. Netvrdím, že každý musí pomáhat právě tady. Ale pokud nemůže nebo nechce, neměl by alespoň překážet.
Byl bych velmi vděčný, kdyby se politici probrali ze svého snu o věčném mládí a nadlidech, ekonomickém růstu a dokonalé superspolečnosti a vrátili se alespoň k hodnotám lidskosti, a pokud mohou něco udělat pro moderní medicínu, vědecký výzkum, kvalitní vybavení nemocnic, domácí i lůžkovou hospicovou péči, podporu rodin a dalších pečujících, aby to prostě udělali. Je to jistě hodnotnější než vymýšlení dalších způsobů, jak někoho sprovodit ze světa.
Dobrá smrt a dobrý život
Dobrá smrt (řec. eutanazie) předpokládá dobrý život. Naši předci velmi dobře věděli, že umění umírat je uměním žít (ars moriendi ars vivendi est). Většina z nás se života ve skutečnosti bojí a cítí se bezradně, a tak se bojí i umírání a smrti. V nemoci i smrti ztrácíme kontrolu a jistoty. Tomu však nelze čelit paragrafovou magií, ale prostým přijetím celistvosti. Je velmi smutné, že nás životu neučí moudré ženy a moudří muži, ale lidé, kteří sami v životě mnoho neprožili. To platí pro církev stejně jako pro poslance, platí to prakticky pro celou globální společnost.
Kněz Marek Vácha, který se tématu eutanazie věnuje mnoho let, vystihl celou věc velmi přesně: „Problému utrpení se nelze zbavit tím, že zabiji trpícího.“ Lidská bolest, slabost a pochybnosti jsou součástí lidské společnosti od úsvitu dějin. Na nás je, abychom před utrpením nezavírali oči, a pro jeho odstranění či zmírnění udělali vše, co je v našich silách.
Autor je biskupem v CČSH Původně zveřejněno na stránce brartfilip.cz Datum: 16. července 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační