Mám za sebou více než třicet let služby v archivní badatelně. Za ta léta jsem se setkala s mnoha studenty, kteří přicházeli studovat archivní materiál jako podklad pro své diplomové či jiné práce z oboru historie a příbuzných nauk. Nemohu se zbavit dojmu, že u studentů historie, zvlášť těch začínajících, došlo během těch let k jakémusi poklesu úrovně vědomostí. Přitom množství literatury a pramenů, které ti mladí lidé musí během svého pobytu na univerzitě nastudovat, je možná rozsáhlejší než dřív. Na studentech je však patrná i jakási nezralost, například v komunikaci.
Nedávno mě zaujal článek, v němž se píše, že jeden z historiků, který přijímá nové studenty na obor historie na Cambridgeské univerzitě, tvrdí, že zkoušení často nerozeznávají fikci od faktografických knih. (www.lidovky.cz/kultura/britsti-studenti-se-historii-uci-z-fiktivnich-romanu-u-zkousek-pohori.A170602_124551_ln_kultura_jto )
Přemýšlela jsem, nakolik tento jev může souviset se vzrůstající oblibou žánru fantasy.
Fantasy je literární či filmový žánr, v němž figurují magické a nadpřirozené prvky, vystupují tam postavy bohů a různých fantastických bytostí, například z antických bájí. Děj se odehrává v alternativní realitě, která někdy vzbuzuje dojem dávné minulosti, na rozdíl od science-fiction, jejíž děje se odehrávají převážně v hypotetické budoucnosti. Ústředním motivem fantasy bývá boj dobra se zlem, například v podobě bílé a černé magie.
Není mým cílem podrobněji se o fantasy rozepisovat. Spíš se jen zamýšlím nad tím, proč v naší době tolik stoupla obliba tohoto žánru. Těžko říct. Četla jsem, že fantasy se prý objevovala v literatuře všech dob. Kdosi k ní přiřadil i Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Snad to tak je. Nejsem si však jistá, zda dnešní fantasy vede čtenáře k tak hlubokému uvažování o člověku a o světě, jako to činí ono známé Komenského dílo. Zdá se mi, že dnešní fantasy se čte hlavně kvůli rozptýlení a zapomnění. V souvislostí s fantasy se někdy objevuje termín pseudohistorie, tedy fiktivní historie. V jiné souvislosti ten pojem (pseudohistorie) znamená konspirační teorii, ale ve fantasy jde o „jako“ historii.
V mládí jsem ráda četla historické romány a sledovala historické filmy, jejichž děje si autoři částečně také vymýšleli, i když bývaly zasazeny do konkrétní historické reality. Ale byly bez pohádkových prvků. Ty knížky i filmy nám historii přibližovaly. Ve filmech se dal sledovat nejen děj, ale i dobové reálie – historické odívání, bydlení, stolování a jiné způsoby. Ve všímavém divákovi se prohlubovalo povědomí o tom, co je gotika, co je baroko, kdo byl čím současníkem, co bylo dřív a co později. Podle kostýmů mohl (aspoň přibližně) poznat, v jaké době se děj odehrává. Historické filmy napomáhaly utváření historického vědomí obyvatelstva. I když je pravda, že ta historie mohla být podávána politicky zkresleně. Ale to už je druhá věc a lidé si o tom uměli udělat svůj názor.
Jednou mě má dospělá dcera při televizním vysílání oblíbené pohádky Pyšná princezna překvapila otázkou, ve kterém století se příběh odehrává. Vzpomněla jsem si na cambridgeské uchazeče o studium. Ona samozřejmě ví, že nejde o historii, ale o pohádku, tedy o vymyšlený příběh, odehrávající se „za onoho času“. Otázkou je, co znamená, že něco „víme“. Pokud něco víme, mělo by to ovlivňovat naši řeč a celé naše chování. Jenže asi tomu tak vždy není.
Virtuální realita čím dál tím víc jakoby splývá se skutečnou realitou. Mladí lidé, kteří hrají počítačové hry, v nichž je cílem „zastřelit“ co nejvíce nepřátel, přece také vědí, že je to jenom hra. Ale ví to i jejich nevědomí? A jsme to nevědomí schopni ovládat tak, aby neovládalo ono nás? Nemůže se stát, že nějaký člověk střílející „nepřátele“ v počítačové hře, snáz zastřelí někoho doopravdy, protože ho nezastaví dostatečně ostrý rozdíl mezi realitou a virtuální realitou?
Nechci tu rozebírat, zda generace ovlivněná Harrym Potterem či Pánem prstenu je ovlivněná negativně či pozitivně. Neříkám, že fantasy je špatný žánr. Jen se čte a sleduje asi více, než je zdrávo. Mnoho stoupenců novopohanství se prý rekrutuje právě z řad fanoušků fantasy. Proč se lidé tolik hrouží do imaginárna? Co se dnes děje s lidskou psychikou? Je na útěku od reality? Vnímáme čas (a sebe sama v čase) nějak jinak než jsme ho vnímali dříve? A do jaké míry jsme schopni s tím něco dělat? To je jistě složitá otázka.
Donedávna se lidé domnívali, že dějiny směřují k humanitě. Dnes jsou spíš v očekávání konfliktu, ať kulturního, náboženského či jiného. Ze západu k nám pronikla postmoderna, která dějiny nazvala „velkým vyprávěním“. Postmoderna odsoudila moderní dobu, zejména dvacáté století s jeho masovým vražděním, umocněným moderními technologiemi. Postmoderna měla zpočátku ambice být úplně jinou, protože jsme se s „řáděním“ modernity prý už vyrovnali. Vzali jsme si prý z dějin poučení. Není však poučení z dějin jenom jiným druhem „velkého vyprávění“?
V postmoderní době údajně začíná narůstat příklon lidí k náboženství. Ale k jakému? V roce 2011 se v České republice konalo sčítání lidu. Jak uvedl Český statistický úřad, bylo napočteno přibližně patnáct tisíc osob hlásících se v rubrice náboženství „k morálním hodnotám rytířů „jedi“ z filmové ságy Hvězdné války“. Čili vlastně k jakémusi fiktivnímu náboženství. Byla to jen recese, znevážení sčítání nebo to mysleli vážně? Bylo by zajímavé to vědět.
Prý existuje jakási čínská kletba, kterou lze uvrhnout na nepřítele: „Ať žiješ v zajímavých časech!“ Zajímavé časy bývají totiž mnohem těžší než obyčejné (čili nudné) časy, kdy se lidé musí starat jen o obyčejné věci, jako je rodina, práce, jídlo, spánek…. Obyčejné časy jsou – biblicky řečeno – časem, kdy každý sedí pod svým fíkovníkem. Zajímavé časy jsou nebezpečné časy. Ale také nadějné časy. Myslím reálné nebezpečí a reálnou naději, nikoli virtuální nebezpečí a virtuální naději. Možná se těm zajímavým časům už přibližujeme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 11. ledna 2020 Foto: CC Search – Pán prstenů