Církev za dnešní společností značně kulturně zaostává. Mnozí si myslí, že bychom to měli dohnat, přizpůsobit se a mluvit současným jazykem. Je to správná cesta?
Existují tři možné způsoby, jak na situaci reagovat. 1. Stáhneme se do ústraní, dáme od současné kultury ruce pryč a budeme žít jako pronásledovaná sekta. 2. Přizpůsobíme se kultuře, nabídneme lidem to, co chtějí. Tuto možnost si zvolily především liberální církve. Nepřipadá mi však, že by to bylo příliš efektivní. 3. Prozkoumáme současnou kulturu, zjistíme, jakým jazykem mluví, a vybudujeme komunitu, způsob života, který společnosti nabídne alternativu. Musí to však být autentické. Musí to být místo, kam lidé přijdou a řeknou si, že je tam něco jinak a že se jim to líbí.
Máme tedy budovat alternativní kulturu?
V podstatě ano. Musíme si vzít ponaučení ze současné kultury, znát ji, komunikovat s ní, ale nestát se její součástí. Měli bychom přemýšlet nad tím, na co se chceme soustředit. Manželství, věrnost, děti (jak důležité je se jim věnovat a dobře je vychovávat), štědrost, pohostinnost, služba druhým… Tyhle základní křesťanské hodnoty dát do praxe a vybudovat na nich komunitu.
Život některých lidí, kteří u nás v Anglii uvěřili, je naprosto šílený. Nedokážou si najít čas ani na to, aby přišli na bohoslužbu. Pokud se jim to podaří jednou za měsíc, považují to za úspěch. Součástí učednictví je pomoct těmto lidem a říct jim: „Přestaňte s tímhle šíleným životním tempem. Zaveďte do něj řád a trochu disciplíny. Nebuďte neustále v pohotovosti, nereagujte na každou potřebu. Co vám říká Bůh? Co je vaší prioritou? Kde vás chce mít?“ Doporučujeme jim například, aby do sboru chodili každý týden, protože to jejich životu dodá zdravý rytmus. Řešíme to s dospělými, kteří ale ve skutečnosti žijí spíš jako teenageři, kteří si neumějí uklidit pokoj.
Naším posláním ale přece není kázat křesťanské hodnoty, ale ukřižovaného Krista. Rovnováha a pravidelný rytmus lidi nezachrání…
Tím prvním samozřejmě musí být ukřižovaný Ježíš, ale poté je musíme učednicky vést. Je to až
druhý krok, ale i na ten musíme být připraveni. Myslím, že jsme ho dosud zanedbávali. Jsme nadšení, že se lidé obrátili a jsou zachráněni, ale to není všechno. V této chaotické kultuře to znamená, že je před námi stále ještě 90 % práce. Pokud si s nimi tu práci nedáme, zase odejdou. Musíme proto přemýšlet i o následné péči.
Podívejme se do prvotní církve: Prvními křesťany byli židé. Učednictví tam nebylo zapotřebí, protože jako židé věděli skoro všechno. Klíčovou otázkou bylo, kdo je Ježíš a jak ho můžu poznat. A potom: Kdo je Duch svatý a jak se s ním můžu setkat. Mimo židovský kontext se však učednictví stalo okamžitě velmi potřebným a důležitým. Nemůžete lidi jen pokřtít a nechat je být. Začalo se proto s přípravou na křest, která obvykle trvala rok. A ještě před křty bývala veřejná shromáždění s vyháněním démonů. V tehdejší době totiž bylo prakticky nemožné, aby pohan neměl zkušenost s něčím démonickým. Součástí jejich běžného života byly různé rituály a kulty. Exorcismus tedy byl součástí učednictví. A možná ho do něj budeme muset opět zařadit. Při procházce Prahou jsem na každém rohu narážel na věci spojené s new age.
Kážeme tedy Krista, ale to je pouze začátek. Potom se celý život učíme ho následovat.
Jak bychom v současné kultuře měli sdílet evangelium?
Myslím, že je to stále stejné – říkat lidem, co pro mě Ježíš udělal, jak mi změnil život, jak jsem ho poznal. Prostě s lidmi sdílet svůj životní příběh. Stačí se jich zeptat: „Mohl bych vám vyprávět, jak jsem poznal Ježíše?“ Je to s podivem, ale lidé si to poslechnou.
Podle vás jsou lidé v poslední době vůči duchovním věcem opět otevřenější. Lze to ale považovat za výhodu? Není to pro křesťany naopak složitější, když musí ostatním říct, že Ježíš je jediná cesta?
To by ani nemělo být to první, co lidem řekneme. Pokud jsou vůči křesťanství nepřátelští nebo podezřívaví, musíte je získat skrze přátelství. Minimálně by pak mohli říct: „Křesťanství je podezřelé, křesťané jsou divní, ale ty jsi jiný.“ Přesně tam je potřebujete dostat, protože pak se jich můžete zeptat, zda jsou ochotni si vyslechnout váš příběh. Když se jich pak zeptáte, jestli byste se za ně mohli modlit a jaké mají potřeby, jen velmi málo lidí odmítne.
Jak navazuje s lidmi z okolí kontakt váš sbor v Birminghamu?
Provozujeme komunitní centrum, které máme v dlouhodobém pronájmu za symbolickou jednu libru ročně. Když jsme ho převzali, bylo v podstatě vylidněné. Dnes jeho služeb využívají dva a půl tisíce lidí týdně. Máme tam kavárnu, komunitní prostory, které si lidé mohou pronajmout, pěkný park, bar, sportovní hřiště… Cílem je navázat s lidmi přátelské vztahy. Jde to pomalu.
Jedna z návštěvnic, když poprvé přišla, říkala: „Jsem ateistka. Žádný Bůh není.“ Později říkala: „Nutíte mě se zamýšlet nad tím, jestli je Bůh.“ A nyní říká: „Kdybych se stala křesťankou, chtěla bych být taková jako vy.“ Je to dlouhá cesta. Změnit názor, to chce čas.
Autor: Tomáš Coufal, Lucie Vlasáková
Foto: Tomáš Coufal
Ukázka z rozhovoru, který v plném znění vyšel v květnovém vydání časopisu Život víry (2019/5). Hlavním tématem čísla je „Vztah s Neviditelným“. Jako křesťané víme, že bychom měli trávit čas při modlitbě a čtení Bible. Ale co když nás to nebaví? Jak číst Bibli, aby to mělo smysl? A jak vést k osobní zbožnosti děti? Odpovědi hledají D. Patty, L. Ondráček, J. Unger nebo R. Kalenský.
Dále číslo nabízí reportáž z misijní cesty do země, která oficiálně neexistuje, úvodník Libora Michálka k volbám do Evropského parlamentu, ohlédnutí za populárním seriálem Most! očima místních křesťanů, příběh čtenáře, který držel 21denní půst, nebo rozhovor s kytaristou Antonínem Strnadem.
Více na www.zivotviry.cz.
