Když uvažuji o dějinách Evropy, zdá se mi, že hlavní křesťanské církve jsou nápadně spojeny s historickými způsoby uspořádání tamější společnosti – se společenskými řády. Katolicismus je spjat s feudalismem, lépe řečeno se středověkem, jehož počátek se klade zhruba do 6. století a závěr do počátku 16. století – přibližně do vystoupení Martina Luthera. V pravoslaví spatřuji souvislost s centralizovaným, východním typem feudální společnosti. O protestantismu se říká, že stál u zrodu novověku a kapitalismu. Protože ten se mohl začít rozvíjet teprve tehdy, až se dostatečně nahromadil kapitál, což vyžadovalo udržení vysokého pracovního nasazení a nízké osobní spotřeby. Měšťany preferovaná kombinace píle a skromnosti nacházela oporu v Bibli. Proto je reformace, hlavně ta Kalvínova, spjata s počátky kapitalismu. To není odsouzení protestantismu.
Ani myšlenka, že katolicismus byl v určitém časovém období spjat s feudalismem (přestože katolická církev existovala i v předfeudální a pofeudální době), mi nepřipadá jako odsouzení katolicismu. Jistěže katolická církev trvá mnohem déle. Ale značná část její tradice se zformovala mezi léty 500-1500, tedy ve středověku.
Tradice může být dobrá věc, jenže někdy mívá sklon nahradit Boha. Během dlouhých staletí existence se katolická církev, kromě toho, že byla příliš konformní se světskou mocí, částečně dostala také do opozice vůči lidské svobodě. Člověk ve svém vývoji kamsi pokročil a církev naopak ustrnula a neuměla rozlišit podstatné od nepodstatného. Neuměla se vyrovnat s vývojem lidského intelektu ani s jinými problémy, které s sebou nesla doba. Část křesťanstva se tehdy začala obracet ke vzdálené minulosti – k antice, kde se domnívala spatřovat jakýsi pravzor svobody lidského ducha, vzor člověka – občana i světoobčana, který už dávno vymizel z evropského povědomí, kolébku civilizace, umění, filosofie. Tak vznikla renesance. Ne náhodou začala v Itálii, kde se nachází tolik hmatatelných pozůstatků antického světa.
Jiná část křesťanské Evropy se znovu a důkladněji obrací k Písmům svatým, pátrá v nich po pravdě, která zůstala skrytá, ať kvůli nedokonalým překladům či kvůli neznalosti, i po pravé svobodě v Bohu. To byla reformace. Reformátoři vynesli na světlo to, co bylo skryto nebo upadlo do zapomnění. A křesťanství znovu ožilo. Ale za cenu vzniku znepřátelených táborů. Za cenu rozchodu s Římem, který dusil svobodu. Brzy na to pak vůdcové reformace sami dusili svobodu, například když přistoupili na zásadu „cuius regio eius religio“. Jinověrci museli svou víru podřídit autoritě státu, ve kterém žili.
Otázka svobody není jednoduchá. Jistě, svobodu lze dělit na vnitřní a vnější. Vnější svobodu obvykle chápeme jako občanskou svobodu, jako práva zaručená každému jednotlivci ústavou. Ale jaká svoboda má být v církvi, v níž má přebývat Duch Páně? Vnitřní nebo i vnější? A co vlastně je v církvi „vnitřek“ a co „vnějšek“? Měli by být v církvi jen vnitřně svobodní lidé? Nebo do církve nutně přicházejí i lidé vnitřně nesvobodní, aby začali ve svobodě teprve růst?
Člověk prý získává vnitřní svobodu přesně v té míře, jak v něm sílí víra, naděje a láska. Jde tedy o nitro každého jednotlivého křesťana. O růst ve víře, naději a lásce, který se v tom jeho nitru odehrává a potom se stává viditelným i navenek.
Kterou svobodu měl na mysli kupříkladu Jan Ámos Komenský? Zdá se, že to dostatečně jasně vyjádřil ve spise Všenáprava, když napsal: „Naprosto tedy musíme směřovat k tomu, aby se lidskému pokolení vrátila svoboda myšlenková, svoboda náboženská a svoboda občanská, svoboda, tvrdím, je nejskvělejší lidský statek, stvořený spolu s člověkem a od něho neodlučitelný, pokud není člověku souzeno zahynout.“ Svobody se týká i další známý Komenského citát: Volně ať všechno plyne, ať ve věcech není násilí (omnia spontae fluant, absit violentia rebus). Vlastně i ten citát o návratu „vlády věcí“ českého lidu do jeho rukou.
Komenského domovská církev – Jednota bratrská byla jednou z mála církví, které násilí (včetně náboženského nátlaku) zcela vylučovaly. Původní Jednota bratrská by se vůbec neměla počítat k reformaci. Skutečná reformace totiž začala až Lutherovým vystoupením. Jednota byla starší. Vycházela z náboženských proudů, kterým se někdy říká první reformace; hodně si brala třeba z hnutí valdenských. Když už jsem začala o souvislostech mezi náboženstvím a uspořádáním společnosti, dalo by se možná soudit, že Jednota, pokud by byla ponechána svobodnému vývoji, měla šanci stát se základem trochu jiného řádu než byl kapitalismus. Samozřejmě, nikdo to s jistotou nemůže vědět. Je možné, že by se časem duchovně vyčerpala a ztratila by nakonec svou výjimečnost i svou náklonnost ke svobodě.
Někdo by mohl namítnout, proč vůbec kapitalismus, který už se od svého reformačního zázemí zcela odpoutal, dávám do souvislosti s nějakou nesvobodou. Vždyť on sám je přece naprostým vrcholem svobody jedince. Právě, že jenom jedince! Ale je člověk jedincem? Rodí se jako jedinec? Nebo se jím v průběhu života teprve stává? Stává se jím každý? Jsou si všichni jedinci rovni? Platí ono heslo: Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého? Není vlastně ten „druhý“ mým nepřítelem, když u něj končí má svoboda? A co když to heslo otočíme: Moje svoboda začíná tam, kde končí svoboda druhého. To je ještě horší představa. Musím druhého spoutat, svázat, abych měl/a dost svobody pro sebe?
Domnívám se, že z toho není jiné cesty než hledání nové podoby svobodného společenství, jehož součástí se jakožto jedinci dobrovolně staneme. Společenství, které se, i když ne hned, možná časem stane zárodkem úplně nového společenského řádu, jaký se začne rozvíjet uprostřed stávajícího řádu, aby ho v budoucnu přerostl. Jako zrno, jehož obal praskne a vyrůstá z něj klíček nové rostliny.
Dějiny se dějí skrze člověka, ale člověk je nemá úplně ve své moci.
Nevidím proto jiné řešení, jinou cestu k tomuto cíli, než se obrátit ke Kristu. Ale co to vlastně znamená obrátit se ke Kristu? Znamená to pověsit si doma jeho obraz? Nebo si dát na stěnu kříž? Nebo je zapotřebí navštěvovat kostel, kde jsou i ty kříže i obrazy? Je bezpodmínečně nutné dát se pokřtít? Přijímat svátosti?
To všechno jsou jenom vnější projevy. Důležité je vnitřní obrácení. Hledání a navazování kontaktu s tím, kdo je v nás, a zároveň nás nekonečně přesahuje. Možná ani není zapotřebí, abychom ho nazývali Kristem (i když jím skutečně je), ba ani to, abychom ho považovali za osobu z Boží trojice.
Nedávno jsem četla, že následovat Krista znamená exodus, který je zapotřebí žít. Proč exodus? Exodus je odchod. Vykročení. Ze známého prostředí do neznáma. Z dosavadní jistoty (hrnců masa) do nejistoty. Ze starého k novému. Exodus je dlouhé putování Božího lidu do zaslíbené země, která nemá geografické ani historické souřadnice, a do které možná během své pozemské pouti dojde jen málokdo. K exodu proto nelze nikoho nutit. Exodu se může účastnit jenom ten, kdo se k němu cítí být povolán.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 15. ledna 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační