Johann Wolfgang Goethe v jedné ze svých básní píše:
Při dýchání prožíváme dvojí milost.
Vzduch vdechneme a vydechneme.
To trápí , to osvěžuje.
Tak hezky je život zamíchaný.
Děkuj Bohu, když tě přitiskne a když tě opět uvolní.
Tato slova jsem si připomněla, když jsem vzala do ruky pero, abych napsala svědectví o Boží milosti v mém životě.
Narodila jsem se s roztrženými plícemi. Dlouhou dobu moje matka zůstávala se mnou v nemocnici a modlila se za zachování života svého prvorozeného dítěte.
Lidé mluvívali: Tohle dítě uteklo hrobníkovi z lopaty…. Moc jsem těm slovům nerozuměla…
Přišla však chvíle, kdy mi mí nejbližší vyložili, jak vypadaly první dny mého života a proč lidé mluví tak, jak mluví.
Moji nejbližší však všechno to, co se dělo vnímali jinak. Viděli v těchto událostech Boží plán se mnou a projev Boží milosti vůči mně. Řečeno slovy básníka – Bůh mně přitlačil, aby mě pak následně uvolnil k životu. Abych se stala svědectvím a sama svědčila o Jeho velikosti. A chci tak učinit i v teto chvíli společně se žalmistou:
„Ty jsi má naděje Hospodine v Tebe už od mládí doufám.“
Žalm 71,5
Zdroj: SCEAV
