(Řím 15,13-14)
Před nadcházející slavností Letnic nemůžeme nemluvit o vztahu mezi křesťanskou nadějí a Duchem svatým. Duch je vanutím, které nás pohání vpřed a drží na cestě, dává nám pocítit, že jsme poutníci a cizinci, a nedovoluje nám se uvelebit a stát se „usedlým“ lidem.
List Židům přirovnává naději ke kotvě (srov. 6,18-19), a můžeme k tomu přidat obraz plachty. Kotva dává lodi jistotu a zabezpečení v mořském vlnobití, plachta jí však na vodě umožňuje pohyb a plavbu. Naděje je vskutku jako plachta, která zachycuje vanutí Ducha svatého a činí z něj hnací sílu, jež podle okolností žene loď na širé moře anebo ke břehu.
Apoštol Pavel uzavírá svůj list Římanům tímto přáním, které si pozorně vyslechněte: „Bůh dárce naděje, ať vás naplní samou radostí i pokojem ve víře, abyste prospívali v naději s mocnou pomocí Ducha svatého“ (Řím 15,13). Zamysleme se nad obsahem těchto krásných slov.
Výraz „Bůh dárce naděje“ neznamená jenom, že Bůh je předmětem naší naděje, tedy Tím, kterého jednoho dne doufáme dosáhnout v životě věčném. Avšak znamená také, že Bůh je Tím, který nám již nyní umožňuje doufat, ba dokonce se „v naději radovat“ (Řím 12,12). Radovat se nyní z naděje, a nikoli jen mít naději, že se budeme radovat. Znamená to dnes se radovat nad doufáním a nikoli doufat v radost. „Dokud dýchám, doufám“ – říká jedno lidové úsloví. A platí to i naopak: dokud trvá naděje, trvá život. Lidé potřebují naději, aby žili, a potřebují Ducha svatého, aby měli naději.
Svatý Pavel, jak jsme slyšeli, přisuzuje Duchu svatému schopnost „překypovat nadějí“. Oplývat nadějí znamená neklesat nikdy na mysli a doufat proti vší naději (srov. Řím 8,16), to znamená doufat, ačkoli k tomu není žádný lidský důvod, jako tomu bylo u Abrahama, když po něm Bůh žádal oběť jediného syna Izáka, a jak tomu bylo u Panny Marie pod Ježíšovým křížem.
Duch svatý umožňuje tuto nepřemožitelnou naději a potvrzuje v nás, že jsme Boží děti i dědici (srov. Řím 8,16). Jak by nám Ten, kdo nám dal svého jediného Syna, nedaroval spolu s Ním všechno ostatní (srov. Řím 8,32). „Naděje neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). Duch svatý nás totiž pohání, abychom se ubírali stále vpřed, a nikdy neklame.
[adrotate banner=“14″]
Duch svatý nás uschopňuje, abychom nejen měli naději, nýbrž abychom byli také rozsévači naděje a byli – jako On a díky Němu – „přímluvci“, „utěšitelé“ a „obhájci“ bratří; rozsévači naděje. Křesťan může rozsévat trpkost a bezradnost, ale není to křesťanské. A jestli si tak počínáš, nejsi dobrý křesťan, raději rozsévej naději, olej naděje a vůni naděje, nikoli ocet hořkosti a „beznaděje“. Kardinál Newman v jednom svém kázání řekl: „Poučeni svým utrpením, svojí bolestí, ba i svými hříchy budou naše mysl a srdce vycvičeny k prokazování veškeré lásky vůči těm, kdo ji potřebují. V míře svých schopností budeme utěšitelé podle obrazu Přímluvce (tedy Ducha svatého) a to ve všech významech toho slova, tedy utěšitelé, pomocníci a nositelé opory. Naše slova a naše rady, náš způsob jednání, náš hlas a naše pohledy budou laskavé a uklidňující“ (Parochial and plain Sermons, vol. V, London 1870, str. 300). Především chudí, vyloučení a ti, které nemá nikdo rád, potřebují někoho, kdo se stane jejich „přímluvcem“, tedy utěšitelem a obhájcem. Tak to dělá Duch svatý s každým z nás, kteří jsme na tomto náměstí, a my máme stejně jednat s těmi, kdo jsou nejvíce odepisováni, mají největší nouzi a nejvíce trápení. Být obhájci a utěšiteli.
Duch svatý živí naději nejenom v srdcích lidí, ale také v celém tvorstvu. Apoštol Pavel, byť to může znít trochu podivně, říká, že rovněž „tvorstvu zůstala naděje“ na dosažení svobody a „zároveň sténá a spolu trpí“ jakoby v porodních bolestech (srov. Řím8,20-22). „Energie schopná pohnout světem není anonymní a slepou silou, ale je činem Božího ducha, který se »vznášel nad vodami« (Gn 1,2) na počátku stvoření“ (Benedikt XVI., Homilie z 31. května 2009). Přivádí nás také k úctě vůči stvoření: není možné pošpinit nějaký obraz a neurazit umělce, který jej stvořil.
Bratři a sestry, nadcházející Letnice, které jsou narozeninami církve, ať nás zastihnou ve svorné modlitbě. A dar Ducha svatého ať nám dá překypovat nadějí. Řeknu více: ať nám dá „plýtvat“ nadějí vůči těm nejpotřebnějším, chudým a těm, kteří jsou v nouzi.
Autor: Papež František
Zdroj: Vatikánský rozhlas