Opustil nás velikán. Je správné a dobré ohlédnout se za něčím z toho, čemu jsme se od něj naučili. Jeho odchod si ještě vyžádá řadu pečlivých, informovaných nekrologů, avšak tento k nim patří. Mým skromnějším záměrem je trochu zavzpomínat, aby bylo znát, že Tim, jako Abel, „ještě mluví, ač zemřel“ (Židům 11,4).
Oba jsme ještě před osobním setkáním pracovali na jednom knižním projektu. Šlo o publikaci Worship by the Book (Uctívání skrze knihu), pro niž skupina pastorů z různých denominací, avšak stejně hluboce zaměřených na službu výkladu, sepsala dlouhé kapitoly o tom, jak by měla podle jejich názoru vypadat týmová bohoslužba, a uvedli i příklady služeb. Tim – to byl náš presbyterián. V době vydání knihy (v roce 2002) jsme se oba konečně setkali – nejprve v Londýně, kde jsme oba hovořili na téže konferenci, a poté v New Yorku. Další příležitost se naskytla, když jsem měl co dělat v Princetonu a Tim mi navrhl, abych si zajel rychlíkem do města, kde jsme pak v jedné zastrčené laciné restauraci poobědvali.
SOUVISEJÍCÍ – Po Kellerově smrti se „mladí, neúnavní a reformovaní“ kalvinisté ocitli na rozcestí
Stává se, že potkáte někoho, s kým se okamžitě spřátelíte. Naše debaty se nikdy nezadrhly, nikdy se nestalo, že bychom najednou nevěděli, o čem si povídat. Přetřásali jsme teologii, stav církve, silné a selhávající stránky konfesijně vyhrocené evangelizace, naléhavou potřebu kázání více zaměřeného na výklad, rozebírali jsme současné kulturní i jiné trendy v Americe i jinde, význam různých míst v Bibli i duchovní disciplíny – na to všechno došlo, a občas jsme zabrousili i na téma našich rodin.
Nemyslím, že jsme kdy mluvili o sportu – o tenisovém turnaji ve Wimbledonu, o golfové organizaci PGA Tour, o baseballovém mistrovství World Series, o hokejovém Stanleyově poháru či o podobných věcech. Tim po celou dobu pobytu v New Yorku bydlel s Kathy v městském bytě, takže se v rozhovoru – na rozdíl od C. H. Spurgeona! – zřídkakdy dotkl zahrad, ptačího zpěvu nebo kytiček. V jeho životě nikdy nehrál roli nějaký na zadním dvorku nadiktovaný seznam, co je třeba udělat v domácnosti. Velmi často jsme si povídali o evangelizaci. Asi před deseti lety jsme si telefonicky sdělovali poznámky. Vrátil se totiž zrovna z misie na Oxfordské univerzitě, a já z australského Melbourne. Právě v těchto rozhledech – jak plodněji evangelizovat – byl, stejně jako v mnoha jiných oblastech, daleko nadanější než já.
SOUVISEJÍCÍ – Oblíbené citáty Tima Kellera
A tím se dostáváme k jeho nesmírně plodnému čtvrtstoletí v městě New Yorku. Mnoho kazatelů budovalo megasbory – a poměrně málo bylo (v tom velice světském, městském a pokud jde o Bibli, zoufale negramotném prostředí) těch, kteří tím dopomohli k nárůstu konverzí. Pro Timova kázání bylo charakteristické, že šlo z hlediska stavby i podoby o kázání výkladová: na vysvětlení biblického textu mu záleželo především. Kázal obvykle na určitý odstavec, úsek či kapitolu, ne na půlku verše nebo na nějaký tajemný výraz. Měl neobyčejnou schopnost říkat staré pravdy svěžím způsobem. Zčásti toho dosahoval tím, že do své aplikace textu vléval prostor a energii. Přitom se neobracel jen na jednotlivce s jeho individuálními potřebami, nýbrž na širokou škálu mravních a kulturních trendů. Neváhal se po vzoru starozákonních proroků pustit do kultury i do národa a vyzývat jak ke spravedlnosti, tak k pokání. Žárlivě horlil pro Boží slávu. Rychle si dokázal povšimnout, jak dráha biblické „střely“, struktura biblické teologie zas a zas přivádí přemýšlivé čtenáře zpět k evangeliu. Jeho kázání poskytovala lidem výuku, jak mají své Bible číst. I když byl jeho newyorský sbor do značné míry dosti vzdělaný, byla jeho kázání dostupná i širší vrstvě lidí, což byl nepochybně plod jeho téměř dvanáctileté služby v jistém poněkud méně intelektuálském sboru.
Byl zvyklý věnovat až marnotratné množství času četbě. Uměl si najít čas k prostudování mnoha sociálně analytických knih i publikací o současném dění, hltal však i dějiny teologie, komentáře a literaturu širšího zaměření. Po určitou dobu se (opakovaně!) prokousával Kalvínovou Institucí; to byla součást jeho každodenní ukázněnosti. Kdokoli ho slyšel kázat, poznal, jak důkladně má přežvýkaného C.S. Lewise: ne snad, že by chtěl napodobovat Lewisovu teologii, nýbrž šlo mu o ponaučení z jeho obrazů, z jeho způsobu práce i z jeho přesvědčivé apologetiky. A to vše zasazoval do rámce své oddanosti reformovanému, v roce 1646 ve Westminsteru pro anglikánskou církev vypracovanému vyznání.
To někteří jeho posluchači a čtenáři nepostřehli: přitahovala je jeho kulturní analýza a nedokázali vždy rozeznat, jak hluboce jsou jeho kázání spjata s historickým konfesionalismem. A to vše bylo prosyceno hlubokou zbožností: nikdy nebyly jeho promluvy do takové míry dílem mozku, že by si dovolil vyznání, modlitbu a hlubokou vnímavost k Boží přítomnosti nahradit argumenty. Nikdy [zde snad vhodnější překlad než „nikde“] nebyl tento prvek v Timově životě a službě výraznější a pronikavější než v posledních letech života, kdy zápasil s rakovinou.
SOUVISEJÍCÍ – Collin Hansen / Tim Keller praktikoval milost, kterou kázal
Většina lidí, kteří trávili čas s Timem, měla dojem, že patří k jeho nejlepším přátelům. Podobně jako se apoštol Jan považoval za milovaného Ježíšem, myslelo si i nemálo u Timovách farníků, že je jejich hlavní pastor má obzvlášť rád. To o pracovnících, kterým na církvi záleží, platí obecně. Je to i měřítkem pastora, který nikdy neztratí nervy; nikdy jsem neviděl, že by se Timovi hrozila situace „vymknout z rukou“, natož že by se snížil ke škodolibosti nebo k tomu, že by se povyšoval nad jiné. Šířeji řečeno – značná část Timovy přitažlivosti při jeho apologetických kázáních spočívala ve schopnosti shrnout některý oponentův argument přesněji a nezaujatěji, než dokázal oponent sám. Snaha „být dobrý“ u těch, kteří nám pomáhají, nás někdy připravuje o schopnost získat si někoho, kdo stojí proti nám. Do téhle pasti jsem nikdy neviděl Tima klopýtnout – ani jednou. Jak rád bych byl, kdybych to mohl říci i o sobě.
Táž sebekázeň a křesťanská zdvořilost zazářila pokaždé, když vypukl spor. Poprvé jsme se v Radě, která se později stala nynější organizací Koalice pro evangelium (The Gospel Coalition), sešli v roce 2005. Tima jsme požádali o sepsání dokumentu, který jsme nazvali Teologická vize služby. Tu původní Radu tvořilo asi čtyřicet pastorů – většinou šlo o lidi s pevnou představou o tom, co se má v této naší Vizi změnit. Když člověku začnou mluvit do jeho práce, je velice snadné sklouznout do rozčilené sebeobhajoby; u Tima jsem však nikdy nepostřehl ani náznak toho. Jeden bratr se vytasil s padesáti připomínkami, co se má vylepšit. Tim je s tímto bratrem postupně prošel. Zvesela uznal, že navrhované změny znamenají zlepšení, a za kritiku mu poděkoval. Tímto postojem si získal důvěru, takže když vycítil, že bratrův návrh dokument oslabuje, mohl s kritikou přijít zase on, a v takových případech si kritizujícího získával. Tato rozcvička byla důležitá nejen pro zdokonalení Vize (a jiných dokumentů), nýbrž stala se značkou naší práce; mohli jsme se dohadovat kvůli mnoha věcem, a také se to dělo, přitom jsme se však od sebe navzájem učili. Z členů Rady se stali důvěrní přátelé; hodně času jsme trávili vzájemným nasloucháním a přímluvami jednoho za druhého. Tim říkával, že schůzky rady Koalice pro evangelium jsou jeho oblíbeným výročním setkáním. Velkou část toho, co nás táhlo, byla kvalita vztahů, kterou do schůzek pomohl zavést právě Tom svým jednáním.
Pomocí bývá dobrý smysl pro humor. Na naší druhé schůzce Rady (v roce 2006) vypukl Tim (seděl vedle mne) v mírné zachichotání a obrátil svůj notebook monitorem ke mně tak, abych na něj viděl. Zřejmě Tom během debaty na nějaké teologické téma řekl něco, co jiného člena Rady překvapilo. Tento člen Rady poslal jednomu ze svých asistentů email, kde shrnul Timův výrok. Asistent to zapsal slovy: „Tim Keller řekl to a to.“ Jeden z Timových asistentů si toho v mailu všiml a bleskově na svého šéfa, který stále seděl vedle mne, vystřelil email: „Vážně jste to řekl?“ Podstatná část Timova výroku se k němu vrátila během patnácti minut. Méně velkorysý člověk by se urazil, že je to nabourání důvěrných vztahů; avšak pro Tima to byla legrace.
Netřeba říkat, že jsme lpěli na zachovávání soukromí: co jsme si řekli na schůzkách Rady, mělo zůstat v Radě. (Nejsem si vědom, že by někdy v následujících letech bývalo došlo k porušení tohoto prostého pravidla.) Timovo zachichotání před skupinkou nám pomohlo ten okamžik překonat. Na vykládání anekdot Tim moc nebyl, ale pro to, co je k zasmání, měl velice jemný smysl.
Nebylo by správné, abych tuto vzpomínku zakončil bez zmínky o Kathy, či přesněji o Timově úctě k ní. Jen velmi, velmi zřídka zakončil Tim kázání, která jsem od něj slyšel, bez odvolání ke své choti. Totéž platí o mých soukromých rozmluvách s ním: bylo neobvyklé neuslyšet od něj, co si o tom myslí Kathy, nebo nějaké vyprávění o jejich zkušenostech s milostí a se službou. Nikdy, ani jednou mu o ní neuklouzla nějaká pohrdavá poznámka – ani v žertu. Zkrátka – Tim svou ženu miloval a vážil si jí, a každý to věděl. V průběhu desítek let se spolu sbližovali, a to sbližování nebylo nikdy výraznější než tehdy, když Tim začal upadat do konečné fáze nemoci. Jistě nejsem jediný, komu se Tim důvěrně svěřil, že si s Kathy poplakali víc, než kdy předtím, a že se nikdy neměli spolu raději.
Ztratili jsme velikána.
Autor: Don Carson Překlad Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 12. června 2023 Foto: Redeemer – Tim Keller
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
