Hle, synové jsou dědictví od Hospodina.
Ž 127,3
Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“
Mk 9,36–37
Pod pojmem dědictví si dnešní člověk v první řadě zcela určitě představí materiální pozůstalost zesnulých rodičů či dalších příbuzných. Peníze, domy, pole i další movité i nemovité hodnoty, které přecházejí na pozůstalé, ať už na základě sepsané poslední vůle, nebo ze zákona. O takový druh dědictví se nezřídka vede i urputný a nechutný boj, jak jsme toho často svědky, zvláště při úmrtí bohatých a slavných herců, zpěváků a dalších celebrit. Vedle tohoto druhu dědictví je zde však i dědictví duchovní. A o takovém se zmiňuje náš text. O synech, kteří jsou dědictvím od Hospodina. O dětech Božích, které, byť se též mezi sebou často hádají, kdo má větší nárok na Boží dary, kdo k nim má blíž svým učením či vyznáním, jsou si v Ježíši Kristu před Bohem rovny.
Děkujeme ti, Pane Bože, že jsi nás ustanovil svými dědici.
J 17,20–26 * 1J 3,19–24
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
