Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát. Vyšel ven a hořce se rozplakal.
L 22,61-62

Někdo má pláč na krajíčku a rozpláče ho každá dojemná scéna. Někdo pláče, když je mu ubližováno, někdo dokonce pláče ze vzteku. Plakal i Pán Ježíš, ale jeho pláč byl projevem soucitu. Dnešní evangelium nám nabízí pláč učedníka a pozdějšího apoštola a hlavy církve Petra. Je to dokonce „hořký“ pláč. Pláč nad vlastním selháním. Pláč, který je projevem upřímného pokání. Takový pláč nám schází nejvíc. Pokání není to, co se dnes nosí. Většinou se obhajujeme vlastní spravedlností. Na svoji obranu chrlíme nespočet argumentů, kterými chceme dokázat svoji nevinu, ale podle proroka Izajáše je „všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat“ (Iz 64,5). Při každé konfrontaci s lidmi si musíme uvědomit, že jsme zároveň konfrontováni s Bohem. Apoštol Pavel usiluje, aby „získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře“ (Fp 3, 9).
Pane Ježíši, nedopusť, abych prosazoval svou vůli, a pomoz mi, abych po ničem jiném netoužil tolik jako po plnění tvé vůle.

Fp 3,12-16 * Fp 3,1-11