Ovinuly mě provazy smrti, přepadly mě úzkosti podsvětí; nacházím jen soužení a strasti. Vzývám však Hospodinovo jméno: Hospodine, prosím, zachraň mi život!
Ž 116,3–4
Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
Mk 4,38–39
Smrt po nás sahá každým okamžikem. Chce zničit život. Nejde-li to hned, má k tomu mocné pomocníky: úzkosti, strachy, deprese, stresy, soužení, utrpení. Tak široký arzenál ničících prostředků zhasí všechnu naději, radost, štěstí.
Jako by žalmista popisoval i naši situaci s její nejistotou a ohrožením, tolik otevřenou negaci. Jak ale obstát a nalézt v každém dni, pro co žít? Text nás jednoznačně vede k Hospodinu, Stvořiteli života, ochránci před temnotou. U něj hledejme posilu, s důvěrou se k němu obracejme v nejtěžších chvílích. Po jakých cestách však k němu přicházíme, z jakých míst k němu voláme? Uvědomme si, že cesta k němu je cestou lásky a respektu k našemu bližnímu.
Hospodine, dej mi světlo poznání, důvěru v tvou lásku, abych nepropadal malomyslnosti, obstál před útoky zla.
J 14,1–6 * Ef 5,1–14
Zdroj: Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení