Kdo člověku vládne spravedlivě, ten, kdo vládne v Boží bázni, je jak jitřní světlo při východu slunce.
2S 23,3–4
Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Mt 11,29
Ve 23. kapitole 2. knihy Samuelovy zaznívají Davidova poslední slova v podobě básně. Poetický charakter plynule navazuje na 22. kapitolu, kterou můžeme označit jako Davidův žalm. David v ní naznačuje ideál pro budoucí krále. Čteme, že ten ideální král je spravedlivý, jeho významnou vlastností je také bázeň před Bohem. Takový člověk je jako ranní slunce, které osvětluje zemi – slunce, které působí blahodárně a je pro zem potřebné. Vládnout v Boží bázni znamená být si vědom nejen vlastních možností a odpovědnosti, ale také toho, že Bůh je ten, kdo člověka přesahuje a povolává ho ke správě věcí ve světě tak, aby to bylo dobré – tedy v Božím smyslu. Takoví mají být budoucí králové. A jak je tomu se mnou v oblastech, kterým vládnu, které ovlivňuji, za které jsem odpovědný – působím blahodárně?
Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.
Mt 9,27–34 * Mt 13,1–9.18–23
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení