Bůh nám dává svoje požehnání. Nechť se ho bojí všechny dálavy země!
Ž 67,8
Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.
Zj 4,11
Martin Luther v Malém katechismu v úvodu k výkladu každého přikázání z Desatera uvádí, že se máme Boha bát a milovat jej. Pak vždy následuje vysvětlení přikázání. Když jsme se nad tím s mladými zamýšleli, řekl mi jeden z konfirmandů: „Mám rád svého taťku, a proto se bojím, abych neudělal něco, co by jej zarmoutilo. Nechtěl bych ho zklamat.“ To je jednoduše geniální. Náš pocit, že jsme slabí a můžeme zklamat (nebo že se tak již stalo), předchází vždy Boží dobrota a požehnání. Teprve když jsme Bohu vděčni za jeho milost, můžeme také upřímně vyznávat svou vinu a prosit o odpuštění.
Děkuji ti, Pane, že tvá milost a dobrota předchází veškerou mou aktivitu. V záři tvé lásky vidím své nedostatky a prosím, abych tě dnes nezklamal.
L 22,54–62 * 1Pa 29,1–22; Moudr 13,10–19
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení