Hoře a trápení života je trpké a hořké. Míváme pocit, že na jeho chuť jsme sami, zajídá se nám a nechceme pozřít už ani kousíček toho, co je nám předkládáno. Hoře a trápení nás tlačí dolů, kde nad sebou vidíme jiného člověka, který se všemu jen vysmívá a způsobem života říká: „Bůh není doma, přednost mám já.“ Do této sítě tahá každého, s nímž se střetne. Jak mu odpovíme? Máme chuť žít jako on, v domnění, že život bude sladší a ve výšinách? Žalmista reaguje na hořkost života a bezbřehost svévolníků důvěrou, že Bůh vše vidí a jednou vše vezme do svých rukou. Tato důvěra jde proti tomu, co vidíme u svévolníků, váže se na Hospodina. Odvádí od malosti člověka a směřuje výš, tam, kde trpkost a hořkost mění samu podstatu, protože na ně nejsme sami.
Kriste, všechnu hořkost světa jsi pojal do sebe, na žádnou nejsme sami. Prosíme, uč nás i nadále větší důvěře v Boha Otce, který vše vidí a vše má ve svých rukou.

J 15,26-16,4 * Ef 3,14-21 * Ž 27