Ty jsi mi dal zakusit četná zlá soužení a zase mi život vracíš.
Ž 71,20
Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!
J 14,27
Starobylá křesťanská praxe dotyku, mazání olejem, „pláče s plačícími“, jak o tom mluvil Ježíš, je něco, k čemu jsme pozváni. Nikdy to nebyly schůze a prohlášení. Církev bude zcela jistě obnovena zdola, nikdy to nebude hierarchie, ale živí lidé, v nichž tluče srdce z masa a hoří touha po druhém. Pozdravení pokoje je aktem živého společenství, kde není nikdo ani vysoko, ani nízko. Pokud vám církev připadá plná zahořklé uzavřenosti, pak jste v ní kvůli tomu, abyste jí pomohli otevřít se právě pokoji a proměně. Jako biskup se poměrně často setkávám s touto církví strachu. S církví odsudků jinakosti namísto se společenstvím přijetí. Otevřeme závory a dovolme svému srdci, ať se nechvěje a neděsí, neboť to je víra, k níž jsme povoláni. Pokora lidí, kteří jsou jako ostatní, jen v jejich tváři je úsměv místo šedi.
Pane, děkujeme, že nás skrze bolest učíš, jak otevřít srdce, které se neustále o něco chvěje, a prosíme: daruj nám svůj pokoj jako vezdejší chléb. Každý den.
L 14,15–24 * Ef 2,11–22 * Iz 55,1–5
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
