Mlčel jsem a moje kosti chřadly. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka. Svůj hřích jsem před tebou přiznal.
Ž 32,3.4.5
Právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.
L 15,10
Mít před očima vlastní hřích je těžká sudba. Každý to jistě zná – dopustíme se něčeho špatného a mnohdy ještě po řadě let vidíme následky svého selhání. Své hříchy si neseme v sobě. Možná, že peklo je právě to – být jen sám se sebou a se svými hříchy, bez Boha, bez blízkosti druhých, bez odpuštění. Bůh nám však z tohoto trápení ukazuje cestu ven, cestu pokání a obrácení. Pokud před Pána předstoupíme v upřímnosti takoví, jací jsme, předložíme před něj svá selhání a své pády, můžeme v naději doufat, že nás laskavě vezme za ruku a postaví nás opět na nohy. Moc Božího odpuštění je nezměrná pro ty, kdo své hříchy vyznávají. Proto tváří v tvář Pánu nesmíme mlčet.
Laskavý Otče, vyznáváme se ti ze svých pochybení a ze svého hříchu, daruj nám své milosrdenství.
Mt 4,1-11 * Žd 4,14-16 * Ž 64
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení