Vzpomeneš si na své cesty a budeš se stydět, až tě smířím se sebou přes všechno, co jsi páchala.
Ez 16,61.63
Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat.
2K 7,10
Stud nad sebou, to znám. Někdy by se člověk nejraději nedíval zpátky, na tu (s)poušť, co za ním zůstává, ve vztazích, na zemi… Počkat! On se vlastně člověk často nedívá zpátky, aby neviděl. Ale až tě se sebou smířím, přes to všechno, co jsi páchala, prohlédneš, uvidíš, praví Hospodin.
Je tedy rozvzpomínání na to, co kde za mnou zůstalo, jak to mnohdy nebylo dobré a k životu, a s tím tak často související stud už známkou smíření? Našinec by si myslel, že se Bůh bude chtít smířit až POTOM. Protože tak to často děláme my lidé. Smíření až za odměnu, za dost velké pokání. Zdá se však, že i to naše zpytování roste z Boží touhy po smíření, ne z nás. I v tom studu je mi Bůh blíž, než bych si mohla myslet.
Pane Bože, tobě díky, že naději máš pro hříšníky.
Sk 15,4–12 * J 6,60–65
Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení