Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení.
Ž 73,25
Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí.
1P 1,8
Lidský povzdech zaznívá ve chvíli, kdy člověk neví kudy kam, nebo když na něco rezignuje. Někdy vzdechneme nad situací, ze které není úniku. Jindy zazní povzdech nad bližním, který nás opět zranil. A kolikrát jsme si už povzdechli nad sebou, to raději nepočítat. Stará píseň Izraele v sobě také nese povzdech, ale trochu jiný, s trochu jinou perspektivou. V té písni se ozývá povzdech, zda zbožnost a víra mají smysl, když se nesnadné okolnosti životu věřícího nevyhýbají. A v povzdechu se ozve i odpověď: Koho bych měl na nebesích a na zemi? Nejprve to je palčivá otázka: Je na nebi či na zemi někdo pro mne? Pak se povzdech změní ve vyznání: I když tě, můj Bože, nevidím, jedině ty jsi pro mne na nebi i na zemi.
I když tě, Kriste, nevidím, přesto tě miluji – a nakonec i v mém povzdechu mé srdce jásá.
Mt 13,31-35 * L 11,24-28
Zdroj: Ůvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Evangelická církev metodistická