Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit. Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.
Duchovní autorita, o které hovoříme v křesťanském kontextu, v sobě nese trochu ze všech tří výše popsaných druhů autorit. Např. jste-li starším nebo kazatelem, pak se jedná o roli tradiční, zároveň byste měli být k tomuto úřadu i obdarovaní, tedy mít jisté „charisma“, zároveň vaše autorita plyne i z principů, které jsme rozpoznali v Písmu ohledně vedení.
V Písmu se o autoritách píše hodně a to jak v dobrém, tak ve zlém. Autorita je totiž spojena s jednou třeskutou oblastí a tou je moc. Příkladů, kdy byla moc zneužita právě ve jménu autority, je v Písmu mnoho, zároveň máme mnohé příklady opačné, pozitivní. Duchovní autorita a s ní spojená moc nese nebezpečí už v názvu „duchovní“. Duchovní je těžko uchopitelné, nositel „duchovní autority“ reprezentuje svět, o kterém víme, že významně ovlivňuje svět viditelný, zároveň nevíme zcela přesně jak. Od toho je zde přece „duchovní autorita“. Neposlechnout tuto autoritu pak znamená bouřit se proti duchovnímu světu, v křesťanském pojetí v některých skupinách i proti samotnému Bohu. Následek je, že aby lidé byli zadobře s Bohem, bojí se nebo respektují ty, kdo v jeho autoritě jednají.
Protože si nebezpečí zneužití autority někteří dobře uvědomují, autority odmítají. Jenže to není řešení. Jak jsem napsal, autoritu potřebujeme a dokonce platí, že zdravý vztah k autoritám určuje i to, jak jsme osobnostně vyzrálí. Jsou totiž lidé, kteří celý svůj život proti autoritám bojují, což něco negativního vypovídá o nich samých. Jsou ale i tací, kteří nejsou schopni sami fungovat a nezdravě se autoritám podřizují, což je rovněž známka nevyzrálosti. Jak tedy s autoritou zacházet? Mám za to, že se lze na problém dívat z pozice toho, kdo je autoritou (šéf, rodič, kazatel, vedoucí nějaké skupiny) a kdo je pod něčí autoritou. Každý se nachází v obou rolích.
Jsme-li v první skupině, pak je třeba si dát pozor, abychom se příliš neztotožnili se svým úřadem. Argument „já jsem“… kazatel, starší, otec, matka, šéf a proto mám autoritu, prostě nestačí. Určitý status plynoucí z tradice, charismatu nebo úřadu je málo. Dokonce nestačí ani to, že jsem „povolán Bohem“ – pokud by se mělo jednat o jediný argument legitimizující autoritu. Problém není v povolání, úřadu, charismatu ani v tradici. Problém je v tom, pokud chybí autorita vnitřní, kterou žádný úřad prostě dát nemůže. To, že jste kazatel, starší „protože vás zvolili“ nebo „vás povolal Bůh“ je hezké, ale toto je třeba doprovodit tím, kdo jste. Jinak se vás lidé budou spíše bát. Stejné platí i o vztahu vedoucí – vedený. Jistě, máte autoritu a s ní spojenou moc, která, když je velká, přinutí druhé dělat, co chcete, ale nezískáte si jejich srdce. Když už píšu o duchovní autoritě, poradil bych šetřit výrazy, že vám něco řekl Pán a proto to mají dělat druzí. Tímto je totiž dostáváte do tlaku, že neposlechnout vás, znamená neposlechnout Pána Boha. Proto bych „slova od Pána“ konzultoval s druhými a velmi bych zvažoval, jak je prezentovat. Další věcí, kterou bych duchovním autoritám vřele doporučoval je, neztotožňovat svoje vedení druhých s Božím vedením. Nejsme zde proto, abychom suplovali Pána Boha. Druhým máme poodhalovat cestu k Bohu, nikoli se sami cestou stát. Neposlechnout nás není stejné, jako neposlechnout Pána Boha.
Jsme-li v pozici vedených, nebojme se o rozhodnutích těch, kteří vedou a kdo jsou autoritami přemýšlet. Ptejme se proč, k čemu, na co? Zároveň je dobré, když se dokážeme podřídit. Nikoli tupě, nikoli protože se bojíme, nikoli proto, že se chceme autoritě zalíbit, ale proto, že v našem životě jsou lidé, které respektujeme a to jak kvůli jejich charakteru a schopnostem, tak kvůli statusu, který jim společnost nebo církev dala. Ideální stav je, když se obě oblasti protnou. Někdy je třeba druhého respektovat, i když se neprotnou (viz. David a Saul). Pokud toho nejsem schopen, pak odejít z vlivu dotyčné osoby pochopitelně s tím, že jsem jí řekl, proč a poskytli jí zpětnou vazbu.
Jsem si vědom, kolik zla mezi věřícími nadělala různá hnutí se svým striktním nárokem na podřízení se autoritě. Ve sboru mám pár lidí, kteří se z péče některých duchovních autorit léčí dlouhou dobu. Jsem si ale vědomi i toho, kolik zla nadělalo, když platí opak a když se ze sboru stane „cochcárna“, když platí to, co je popsáno v knize Soudců „každý dělal, co uznal za dobré“. Stejně tak vidím tragédii „věčných rebelů“. Totalita i anarchie působí mnohá zranění, která jsou hrozná v tom, že se jedná o zranění na lidských duších. A ta se léčí dlouho, někdy celý život. Proto je třeba napsat duchovní autorita jistě ano, potřebujeme ji, ale musí existovat mantinely. Bez nich je velmi blízko k duchovní totalitě a nebo totální rozplizlosti.
Když přemýšlím nad sebou, pak jistou autoritu nesu (otec, kazatel atd.). V různých kolektivech se očekává, že budu rozhodovat. Zároveň ale jen velmi málo – pokud vůbec někdy, rozhoduji sám. Radím se s manželkou, přáteli, kolegy. I když si myslím, že jsem někdy v něčem pochopil Boží vůli, nikdy s tímto neoperuji a snad se jí ani nesnažím za každou cenu „procpat“ v životech druhých. Jsem si vědom, že z každé funkce a s ní spojené autority, včetně funkcí duchovních, se může stát diagnóza. Protože se této diagnózy u sebe obávám, snažím se být obklopen přáteli, kteří nemají problém si zaťukat na čelo a říci mi něco ve smyslu jsi mimo a je mi zcela jedno, jakou roli hraješ v církvi nebo ve společnosti. Několikrát jsem slyšel, kam zneužití duchovní autority vede, proto se snažím střežit především sám se, abych se něčeho podobného nedopustil. Zároveň jsem vděčný za ty, kdo se nebojí na sebe břemeno autority vzít a kdo jsou pomocí druhým a to jak v každodenním životě, tak v cestě za Pánem Bohem.
Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: unsplash.com a cb.cz