Psát o církevní hudbě, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu, a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.
Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc, a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.
Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ – což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější, je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.
Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (Použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží.)
Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.
Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…). Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudily natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.
Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.
Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“
Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.
Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné, o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignuje na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.
Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?
Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká velmi čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.
V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.
A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třeba u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 14. června 2020 Foto: Pixabay – ilustrační