Když někdy slýchávám, že je někdo „biblicky věřící“ musím se ptát, kterému výkladu Bible věří. Prostě není pravda, že věřím jen Bibli. Pokud by tomu tak bylo, místo kázání bychom četli jen Bibli (a nejlépe v původním jazyce, protože i překlad je do jisté míry výkladem). Chci tím napsat, že naše chápání Bible je vždy zabarveno naší kulturou, osobní historií, denominací nebo sborem atd. Dokonce si dovolím říct, že tvrzení „my jsme ti jediní bibličtí“, je známkou sektářství. Zároveň je to tvrzení nesmírně pohodlné, protože nám dává pocit, že „my víme“ a ti ostatní jsou mimo. Protože ostatními pohrdám a nebo je prostě neberu, na svoje akce zvu jen a pouze svoje řečníky, čtu svoje knihy kteří nebo které jen potvrzují moji pravdu. Tím se dostávám to tzv. jeskyně ozvěn, kdy něco říkám a vrací se mi jen to, co chci slyšet. Chápu tento přístup u různých sekt, ale je mi smutno, když se s tímto přístupem setkávám u křesťanů.
Zvláštní pivku pak tito křesťané mají na katolicismus. Ten je pro ně herezí par excelence (což ale někdy platí i obráceně) Z toho lze implicitně vyvodit, že autoři jako např. J. Zvěřina, O Mádr, T. Špidlík, A. Green, K. Lachmanová, O. Vácha a další jsou nejen mimo, ale že se jedná o apoštoly lži. Asi není třeba k těmto nesmyslům nic dodávat.
Je správné, když ta která církev zastává učení, které vyčetla v Písmu. Zároveň platí, že poznáváme jen zčásti a kdo si myslí, že poznal cele, je mimo. Nebezpečí těchto lidí je v tom, že některé přitahují svým černobílým viděním světa, Bible a církve. Tím nechci tvrdit, že nemáme porovnávat, hledat správné odpovědi, nesouhlasit spolu, nenazývat herezi herezí, netvrdím, že některé věci v Písmu nejsou černobílé a nebo že máme zastírat, že jsme jiní. Nejsem zastáncem rozbředlého ekumenismu, který zastírá naši jinakost. Máme ale spolu jako věřící mluvit a máme se sjednotit na tom základním, co dělá křesťanství křesťanstvím. Tím je spásné dílo Ježíše Krista.
Druhým nesmyslem, kterého jsem si u „biblicky věřících“ všiml, je odpor k psychologii. V časopise Zápas o duši, který „biblicky věřící“ do určité míry reprezentuje, se můžeme dočíst následující „perlu“ z hlavy jakési studentky vyšší odborné školy: „I věřící člověk se občas dostane do situací, kdy potřebuje pomoc někoho moudřejšího, znalejšího Bible. Má-li k tomu příležitost, může využít biblického poradenství. Biblické neboli noutetické poradenství má za cíl vznešené ideály typu: …láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost a sebeovládání. (Gal 5,22-23) V naší zemi se takové poradenské kurzy pro křesťany již také dělají. Aplikovat sekulární psychologii na lidské problémy se v mnoha případech může zdát mnohem jednodušší, protože rozmazluje lidskou duši. Sekulární psycholog podpoří klienta v jeho názorech, které mu jsou vlastní, aby jako pán svého osudu a kormidelník své duše objevil „pravdu“ ve svém nitru. Biblické poradenství však čerpá pravdu zvnějšku, od Stvořitele, který nejlépe rozumí člověku, neboť jej sám stvořil. Sekulární psychologie nutí člověka vplynout do hlubin svého nitra a hledat problémy“. http://www.reformace.cz/zod/zapas-o-dusi-nebo-psychologie-cislo-118
Nepopírám, že biblické poradenství má u křesťanů svoje nezastupitelné místo, zároveň svoje místo má i sekulární psychologie – pochopitelně je-li dobře prováděná. Nepřál bych milé autorce, aby se dostala do klinických depresí, problémů s rozdvojenou osobností nebo aby její dítě mělo ADHD. Pokud se jí to stane, doporučuji jak rozhovor s duchovním, tak dobrého psychologa – pokud bude mít to štěstí a nějaký v jejím okolí bude. Neuvěřitelné tvrzení ohledně psychických nemocí přináší známý kazatele A. Barkoci, který všechny psychické nemoci přisuzuje démonům https://www.youtube.com/watch?v=iRInet0sWHk Tvrdí, že až bude „rozseta Kristova sůl na Slovensku, nebude Slovensko nemocné psychicky“. Ano, bylo by to krásné, kdyby se psychické nemoci vyhýbaly znovuzrozeným křesťanům. Jenže se nevyhýbají ani jim, protože i oni jsou součástí padlého světa a k tomu, aby vás schvátila psychická nemoc, nemusíte nutně hřešit a už vůbec do vás nemusel vstoupit démon. Jistě je třeba vědět o limitech psychologie, je třeba vědět, že křesťanství jde nejen k pojmenování problému, ale i k vyznání hříchů, je jasné, že křesťanství a psychologie není jedno a to samé, ale to nijak psychologii nedegraduje. Jen jí to dává meze, o kterých ale řada psychologů dobře ví.
Třetím nesmyslem, který „biblicky věřící“ často opakují, je tvrzení, že současná církev je v krizi díky tomu, že z křesťanství se stala zábava. Často je pak poukazováno na rostoucí církve a je vytahována jejich snaha oslovit současného člověka a to způsoby, které se lidem ve světě líbí. Pravdou je, že biblicky věřící alespoň v naší zemi skutečně nerostou, ale zajisté to není tím, že by kázali „pravé evangelium a pokání“, které lidi spíše varuje a proto se lidé skrze ně neobrací. Církve nebo sbory, které alespoň v ČR dlouhodobě rostou, rostou nikoli kvůli nějakému populismu, ale velmi dobré snaze kontextualizovat evangelium. Soudím tak alespoň podle CB, ze které jsem a pár dalších společenství, které znám. Žádný z rostoucích sborů se na vlně populismu neveze. Není třeba v každém kázání hned mluvit o pokání, protože tak nečinil ani Ježíš, ani Pavel. Tím ale netvrdím, že o pokání nemáme mluvit nikdy. Není známkou populismu, když se lidé při kázání zasmějí. Ten, kdo nesnáší humor, totiž není Bůh, ale ďábel. Je zcela správné, když při bohoslužbách dokážeme skrze chvály nebo hudbu (říkejte tomu, jak chcete) nebo skrze sakrální architekturu dotknout emocí. Je jen dobře, když je prostředí církve nastaveno tak, aby se v něm nevěřící cítili dobře. Ještě jeden citát ze Zápasu o duši. „Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad.“ http://www.reformace.cz/reformace-c-31/dablova-misie-prostrednictvim-zabavy Misionální církev je církví nízkoprahovou a je jen dobře, když i skrze zábavu do ní přichází lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. Nevím, co Ježíš dělal na svatbě, ale zřejmě se tam bavil a jako bonus udělal víno! Jenže zábava a víno nebyl cíl. A stejné je to se zábavou v církvi. V našem sboru mnoho lidí přišlo do církve skrze zábavu, které se říká sport… a jiní skrze hudbu. Až potom se setkali s Kristem. Že by se jednalo o duchovně nedozrálé jedince? Co když platí, že lze plakat jak kvůli smíchu tak kvůli pokání? Že se to nevylučuje?
Závěrem lze jen napsat, abyste se nenechali výše zmíněnými třemi důrazy zviklat. Jsou zcestné. Jak ekumena, tak psychologie, tak zábava spojená s evangelizací mají svoje místo i v životě křesťana a církve. Všechny tři oblasti mají svoje nepochybné limity, ale jen proto je není třeba zatracovat.