Nedávno jsem vyslechl rozhovor, kde se jakýsi muž svěřoval jinému muži, že „se stydí jít do plavek“. I když mnoho let pracuji s lidmi, překvapilo mě to, protože dotyčný mohl být tak v mém věku a to jste většinou ohledně postavy za zenitem. Zároveň se mi zdá, že to drtivá většina lidí neřeší. Když vidíme vypaseného nebo naopak vyhublého padesátníka, registrujeme, že máme před sebou lidskou bytost, ale nehraje to žádnou roli, když s ním konverzujeme. Tedy pokud jsme normální, což většinou jsme. Tím netvrdím, že fyzická krása a přitažlivost na mě a nás nepůsobí, jen říkám, že když někdo nesplňuje jisté estetické požadavky, nijak to nemám a většinou nemáme potřebu řešit. Problém je, že tyto věci mnohem více než druzí, řešíme my sami ve vztahu k sobě samým. Druzí nám většinou neřeknou, jsi hnusnej, ale my si to v sobě nosíme.
Nedávno na mě vyskočil jakýsi status na facebooku, kdy jedna dáma ostatní dámy vybízela k tomu, aby se přijaly, aby si uvědomily, že jsou „milované a krásné princezny“ a aby se tolik netrápily svými fyzickými nedostatky. Dodávám jen, že se jednalo o dámu v letech, nikoli o dospívající dívku. Nevím, kolik dotyčné bylo, ale vím, že absolvovala několik porodů, makala v práci deset hodin denně a chtě nechtě některých standardů krásy nedosahovala. Stejně tak její kámošky. Chce se mi k tomu dodat no a co???
Dlouho se přijímala teze, že problém se vzhledem mají především dospívající. Jenže pravda je taková, že se tím trápí i mnozí dospělí. Současný tlak na dokonalost se přenesl i do sféry vzhledu. V této souvislosti se začtěme do úryvku z knihy I. Singera Kajícník. Singer se skrze hlavního hrdinu, newyorského milionáře Josepha Safira dostává mezi ortodoxní Židy a popisuje následující: Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců… Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí. Kdo čtete I. Singera, možná jste někdy měli pocit, že co není „pravověrně židovské, je úpadkové“, ale přesto – zamysleme se nad jeho slovy a uvidíme, že podobné věci řešíme i my, dnes. Mnozí z nás se nechávají ovlivnit stupidními časopisy, statusy, články a tento jed ovlivnil i naše sebepojetí. Pokud máte děti, nečekejte, že vaše případná nespokojenost se sebou samými (a to nejen s postavou) na ně nepřeskočí. Přeskočí a nemůže tomu být jinak. Změna nastane jen a pouze, pokud se změníte vy/my.
Pojďme se na fenomén těla podívat trochu podrobněji. Dočetl jsem se, že v USA jsou dva nejprodávanější druhy knih. Jsou to kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje současný přístup k tělu. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se umrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ (Z. Baumann: „Úvahy o postmoderní době“)
Otázku postavy řešila už antika (ideál kalokagátie, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, tělesná krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného), soudě dle obrovské popularity třeba Sokola, na postavě a fyzické výkonnosti si zakládali naši prarodiče. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy, kult zdraví a zároveň kult rozkoše.
Když anglický filozof a biolog Herbert Spencer vyjmenovával nebezpečí ohrožující lidstvo, jmenoval mj. „tělesnou slabost, jež nebude schopna dostát požadavkům průmyslu.“ Spencer jako dítě své doby, tedy konce 19. století (doba moderny), vnímal moderní tělo především jako tělo dělníka, vojáka a u ženy jako tělo, které dokáže ustát řadu porodů a povede domácnost, kde bude třeba vynaložit mnoho fyzických sil.
„Být normálním znamenalo být připravený na práci v továrně a službu v armádě – tedy být tělesně zdravý a silný. Slabé tělo je slabé proto, že nevydrží požadavky armády a továrny.“ (Bauman – Úvahy o postmoderní době) U žen pak slabé tělo bylo takové, které neustálo x porodů a k tomu nebylo schopno tvrdě fyzicky pracovat v domácnosti a k tomu navíc často i v továrně či na poli. Jenže doba se změnila. Máme se skvěle, ale s tělem nadále zápasíme.
Ještě jednou Bauman: „Postmoderní tělo oproti modernímu je především odběratelem požitků. Není výkonné kvůli službě v armádě ani práci v továrně ale proto, aby konzumovalo a stravovalo zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost (fitness). Jako jeho sémantický opak jako pojem pro nevýkonnost se vnucují slova jako ochablost, zanedbalost, apatie, lhostejnost k životním rozkoším, znechucení, otrávenost, ospalá reakce na podněty a neochota reagovat na pokušení. Výkonné je takové tělo, které je schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu – sexuální, gastronomickém, zrakové, sluchové a další. U „výkonnosti“ nejde až tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde především o prožitky, které musejí být vzrušující, úchvatné, fascinující a extatické. Tělo je potom nástrojem k tomuto sbírání požitků.“
V tom, co jsem s pomocí dalších autorů popsal, se tělo stává nástrojem slasti a silným zdrojem identity. Jenže právě v tom se skrývá časovaná bomba a zdroj jednak nekonečné frustrace a zároveň i nekonečných mindráků. Ne u všech, ale u mnohých.
Asi většina z čtenářů, kteří se touto problematikou zabývala, ví, jaké je řešení. Jste-li křesťané, přijměte se jako Boží originál, který je originální díky svému tvůrci. Mona Lisa se nemusí líbit všem, ale tím, že ji namaloval Leonardo, má nevyčíslitelnou cenu. Určitě to tak je. Jenže… navzdory této osvobozující pravdě, se kterou racionálně souhlasíme, naše emoce hovoří jinak. Platí totiž, že jaký máme z něčeho pocit, je silnější než to, co si o tom či onom myslíme. (S. Sinek, Objevte své proč)
Proto bych k myšlence o Božím originálu a našem těle přidal ještě tři věci. Pokud se výše naznačenými věcmi trápíte, buďte k sobě pravdiví a přiznejte to. A přiznejte to i Pánu Bohu, byť se nejedná o vyznávání hříchů. Až když něco pojmenujeme, můžeme s tím něco dělat. Do té doby to jakoby neexistuje.
Bauman má pravdu – naše těla se vlivem doby proměnila v nástroj požitků. Požitek se stal pro mnohé cílem a smyslem života a zápasíme s tím do jisté míry asi všichni. Jenže jedna věc je užívat dobré Boží dary, druhá pak z nich udělat cíl a smysl. Něco, co nahrazuje radost z Pána Boha.
Dávejte si veliký pozor, jak komentujete vzhled jiných lidí a to i dospělých. Může to mít devastující následky.
A nakonec když už nám to tělo bylo darováno, je fajn, když poslouchá. Někdy to neovlivníme. Dokud to ale jde, zkusme to ovlivnit. Když už nebude splňovat estetický ideál, nemusí nás otravovat. A tak s modlitbou díků na rtech můžeme do svých přeplněných kalendářů přidat pár leh sedů, kliků, příjemnou procházku nebo jak se moderně říká jogging. Odměna v podobě vyplavaných endorfinů je jistá a navíc zadarmo!
A úplně nakonec. Nepouštějme do sebe tolik jedu v podobě různých časopisů, webů a nevím čeho dalšího. Fakt to nejde být „navěky mlád“.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 18. července 2020 Foto: