Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou lůzou.
Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Jak jsem se pro některé stal antikristem díky ekumeně
Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí.
V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě jednou pár vět z knihy Noc: „Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“
Během věznění v koncentračním táboře, tváří v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“
Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“
Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů. Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen, že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Pár slov k očkování
Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh. Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných, byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?
Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím…
Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.
Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom, že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.
Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 17. září 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.