V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát spravoval Judsko a v Galileji vládl Herodes, jeho bratr Filip na území Itureje a Trachonitidy a Lyzanias v Abiléně, za nejvyššího kněze Annáše a Kaifáše, stalo se slovo Boží k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti. I začal procházet celé okolí Jordánu a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů,“ jak je psáno v knize slov proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží.‘ Zástupům, které vycházely, aby se od něho daly pokřtít, Jan říkal: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nastávajícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: ‚Náš otec jest Abraham!‘ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ Lk 3, 1 – 10
Čteme o dost drsném kázání, asi bychom dnes nepoužívali tak tvrdých slov. Zároveň Jan káže o potřebě pokání, o soudu, o křtu. Když dokončí svoje kázání, lidé se ho zeptají, co máme dělat? Kdyby se na to někdo zeptal mě, vás, asi bych hovořil o důvěře v Pána Boha, o následování, možná bych zopakoval, co jsem řekl. Jenže Jan odpoví stylem, který, kdyby nebyl v Bibli a kdyby nebyl řečený Janem Křtitelem, tak by byl zřejmě vnímán jako hodně za hranou. Svoji odpověď dělí na tři části: Každý se má rozdělit o oděv a jídlo s chudými (v. 11), výběrčí daní nemají vybírat peníze do vlastní kapsy (v. 13) a vojáci se mají spokojit se svým žoldem a nemají nikoho vydírat (v. 14). Zvláštní na Janově odpovědi je, že se všechny tři oblasti týkají peněz a majetku. Jenže na to se Jana nikdo neptal! Otázka se týkala duchovní proměny, nesení ovoce, pokání, věčného života. Navazovala na Janův proslov a ten se majetku netýkal. Proč Jan nemluví o jiných věcech a proč se dotýká tak přízemních věcí jako je majetek a peníze?
SOUVISEJÍCÍ – Síla slabých
Důvodem zřejmě je, že náš postoj k majetku a penězům je pro Boha hodně důležitý a v mnoha ohledech zásadní. Proto Jan nemohl mluvit o duchovnosti, aniž by se dotkl majetku a peněz.
Možná bychom si řekli, že tato pasáž je spíše výjimkou. Jan byl celkem excentrická osobnost hodně používal nadsázky a tak ho nelze brát až tak vážně. Jenže otázka majetku se vyskytuje i na mnoha jiných místech Bible. Uvedu pár příkladů:
První velký konflikt v raná církvi popsaný v knize Skutků, se týkal majetku: Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: „Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!“ Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň. Sk 5, 1 -3
Nebo když se po Letnicích obrátili noví věřící, tak první co dělali, bylo, že prodávali svůj majetek a dávali ho potřebným (Sk 2, 45, 4, 32 – 35). Když v Efezu uvěřili lidé, kteří se zabývali okultismem, tak přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných. Sk 19, 19. (30 stříbrných je ekvivalent 15000 euro tj. 25 mil euro) tedy jednalo se o hromadu peněz. Jiný příklad je chudá vdova, která dala dvě mince a Ježíš ji chválí, že ze svého nedostatku dala vše, co měla (Mk 12, 44). Zajímavé je, že jediné, co je o Jidášovi řečeno, je to, že kradl ze společné pokladny, kterou měli učedníci. Nic o jeho charakteru, jen že kradl. Jakoby tím bylo řečeno vše další. Mohli bychom pokračovat, ale bylo by to na dlouho, protože údajně až 15 procent všech Ježíšových výroků se týká peněz a majetku, což je více než jeho učení o nebi a pekle dohromady. Důvodem je, že mezi naším duchovním životem a způsobem, jak přemýšlíme o penězích a jak s nimi zacházíme, je zásadní spojitost. Bůh totiž považuje naši víru a finance za neoddělitelné a má to pro Boha tak vysokou prioritu, že nejen Jan, ale i Ježíš a další nemohli mluvit o duchovnosti, aniž by se zmínili, jak zacházet s penězi a majetkem.
Slyšel jsem příběh jednoho člověka, který když byl pokřtěn, tak se rozhodl dávat nemalou finanční částku na Boží věci. Když se ho někdo zeptal proč, tak odpověděl: „Moje peněženka byla taky pokřtěná.“
Možná si řekneme, že toto je skvělý nápad pro ty, kdo mají nadbytek a tedy mohou si dovolit něco pustit. V 2 Kor 8, 2 ale čteme: Chceme vám povědět, bratří, jakou milost dal Bůh církvím v Makedonii.Tak se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. Tento text ale nedává smysl!? Jak může vzejít z veliké chudoby bohatá štědrost! Štědrost přece může vzejít z bohatství, ne z chudoby. Když někdo nemá, tak nemůže dávat. Nemůže být štědrý. V dalších textech se dočítáme víc: Mohu dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost;
s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry v Judsku.
Překonali všechno naše očekávání: dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám. Dokonce prosili, aby se směli účastnit pomoci druhým. Možná jim Pavel říkal, že vzhledem k jejich situaci dávat nemusejí, ale oni chtěli. A výsledek? A tak jsme vybídli Tita, který započal toto dílo lásky, aby je mezi vámi také dokončil. (2 Kor 8, 6). Nevíme, o co konkrétně šlo, ale víme, že díky finanční štědrosti mohlo Boží dílo být dokončeno. Možná bychom Pavla poupravili a dodali něco ve smyslu – to bylo díky modlitbám, díky Božímu požehnání, díky charismatům, které Bůh dává církvi. To též, ale zde vidíme, že Pavel píše o dávání. Vidíme, že Makedonští nedovolili, aby je tvrdé podmínky připravili o radost z dávání, z možnosti podílet se na Božím díle.
Chtěl bych ukázat na tři výhody dávání:
Kde je tvůj poklad, tam je tvé srdce (Mt 6, 21). Kdosi tento verš parafrázoval následujícím způsobem: Ukažte mi svůj výpis z kreditní karty, své účtenky za nákupy a já vám ukážu, kde je vaše srdce. Představte si, že si koupíte akcie nějaké firmy, nebo že investujete do bitcoinu. Celkem přirozeně budete číst články o firmě, která má akci, které jste investovali, stejně tak budete číst články o bitcoinu. Člověk, který tuto investici neudělal, si těchto informací ani nevšimne. Pokud podpoříme nějakou bohulibou činnost, většinou k ní získáváme vztah, zajímáme se o ni. Do doby, než jsme začali podporovat Indii, jsem sice věděl, že Indie existuje, ale to bylo asi tak všechno. Jako střelka kompasu vždy míří na sever, tak naše srdce míří tam, kde máme poklad. Někdy lidé říkají, že by chtěli mít srdce pro misii, pro druhé, pro sbor. Jedna z rad může být – vlož do toho své peníze, tak jako Makedonští investovali do Timotea. Tam, kam jdou naše peníze, jde i naše srdce.
Dávání může podpořit nebo nastartovat náš vztah a naši důvěru k Bohu. Asi není třeba říkat, že dáváním o něco přicházíme. Jenže právě tím se učíme, že se Bůh stará. V našem případě navíc nejde o život, nestane se, že nebudeme mít co jíst. Ale stejně je to někdy těžké. Pokud se ale naučíme důvěře ve věcech financí, naučíme se důvěřovat i v dalších oblastech. Zjistíme, že není třeba se obávat, že Bůh se stará a dokonce že našemu dávání žehná. Jeden dárce napsal následující větu: Když dávám, říkám miluji tě Pane.
Třetí oblastí spojenou s dáváním je svoboda. Slyšel jsem, jak někdo spojil peníze s gravitací.
V gravitaci platí, že čím je větší hmotnost daného tělesa, tím větší gravitační síla na něj působí. Čím více věcí a majetku máme, tím více nás připoutávají a vtahují nás do sebe. Dávání a štědrost nás z této oběžné dráhy kolem našeho majetku odpoutává. Jakoby se odpoutáváme z jeho přitažlivé síly a dostáváme se na novou oběžnou dráhu okolo našeho majetku, který si ukládáme v nebi.
Zároveň nám dávání dává svobodu v to smyslu, že sice máme, ale to, co máme, nás nesvazuje.
Na jednu stranu něco vlastníme, ale ve skutečnosti vše, co máme, patří Bohu a my jsme jen správci. Přál bych nám všem, abychom byli správci, kteří jsou štědří, aby Boží dílo mohlo růst i skrze naši štědrost. S sebou si do hrobu nic nevezmeme, ale můžeme to poslat napřed, pokud si skládáme poklady v nebi. Pojďme to společně zkusit…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 21. listopad 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.