17. listopad jsem oslavil v chrámu sv. Víta poslechem Mozartova Requiem, které bylo hráno jako modlitba za ty, kdo svobodě obětovali život. Nedokážu popsat, co se mnou Mozartovo Requiem dělá, protože se jedná o cosi, co moje slovní zásoba neobsahuje. Hlavou se mi při poslechu honilo mnoho myšlenek a jedna z nich je otázka odpuštění. Mozart toto vyjadřuje slovy ve strhující pasáže Rex Tremendae a to ve slovech: „Králi věčný a obávaný, všem potřebným nabízíš zachránění, spas i mě, prameni slitování.“ (Pokud vás to zajímá, najdete to třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=SKityhJZDV0) Chtěl bych vás k tomuto přemýšlení o odpuštění přizvat s tím, že mě moc zajímají vaše postřehy.

Čtu teď knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii člověka, ke kterému chovám obrovský obdiv kvůli jeho touze prosadit spravedlnost – Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev v této knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.

O co se jedná… Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých a najednou ho přepadla závist. Jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice, kterou dokončil v roce 1968. Jádrem této povídky je morální dilema. Když povídku dokončil, rozeslal jí řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války a která vyvrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.

Stalo se to za války ve Lvově v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do budovy odveden, aby vykonával jakousi práci. Popisoval, jak se zde potkával s nežidovskými obyvateli i dřívějšími studenty, kteří se ale od něj odtahovali a dělali, že ho neznají.

Najednou k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj slovy Wiesenthala „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí říci nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.

Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Zraněný popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici pochytali asi 200 židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny narvali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili barely s benzínem. SS je potom zapálily. Zraněný popisoval, jak někteří lidé zevnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je postříleli, ostatní se za živa uškvařili.

Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při jeho slovech prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovaly. Oči, které nechápaly proč“. Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat“. Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…

Reklama

Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o Karlových činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat a tak se obrátil na nejvýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázku „Co byste dělali na mém místě vy?“

Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Místo toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků.“

Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou“. Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení“.

Přímo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.

Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal, že „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit“. Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David-Ben Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.

Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.

Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vin je soukromá záležitost a že nemá právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, jiný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti“.

Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by dělaly na Wiesenthalově místě a stovky z nich mu svoje eseje prý poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…

Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy stačí mnohem méně k tomu, aby k odpuštění nedošlo a to jak mezi křesťany, tak nekřesťany. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete jí znát, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.

Nechci se vyjadřovat k tomu, jak měl autor reagovat. Nic podobného jsem nezažil a nikdo mi takto strašlivě neublížil. Zároveň stále znovu a znovu narážím na neodpuštění. Na připomínání starých vin, na kořen hořkosti a na podobné věci. Smutné je, že někdy si to neuvědomují ti, kdo by tak moc potřebovali odpustit a že druzí se jim to bojí povědět. Zároveň jakkoli příběh, který zažil Wiesenthal, je šílený, šílené je i to, že nevinný Bůh – Ježíš byl zabit… a přesto odpustil. Jakoby odpuštění byla vesmírná síla, která vše mění.

Začínal jsem Mozartovým Requiem, který mě vede v této úvaze. Chci jím i končit. Hned na začátku této skladby je pasáž Dies Irae, pasáž temná, z které jde mráz po zádech. Zpívá se v ní, že v onen hrozný den hněvu svět bude proměněn v popel… Jenže před touto pasáží, je úsek „Pane smiluj se. Kriste smiluj se. Pane smiluj se.“ A v tom je naděje. V odpuštění, které je proti všem logickým úvahám, proti všemu, co známe a které je skandální.

Kyrie, eleison. Christe, eleison.

 

Zdroj: Blog Davida Nováka  foto, Wikimedia