Před pár týdny jsem četl rozhovor s jakýmsi duchovním, kde se redaktor ptal, jak se slučuje jeho duchovenský stav s tím, že žije se svojí partnerkou ve volném svazku. Už si přesně nepamatuji odpověď, každopádně dotazující se redaktor vyjádřil radost nad tím, že se dotyčný „nedrží církevních dogmat a že jde s dobou“. Tento rozhovor mě přivedl k tomu, že se jako kazatel chci zamyslet nad těmi, které jsem oddával a proč jsem přesvědčen, že manželství a s ním spojený závazek je sice těžký úkol, zároveň však stále ten nejlepší. Pan redaktor by ale ze mě moc radost neměl, asi bych v jeho očích nebyl dostatečně kráčející s dobou.
Možná někteří znáte slavnou píseň Simona a Garfungela „I Am A Rock“, kde zpívali, „kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat. Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skálou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Četl jsem myšlenku od amerického psychologa H. Hendina, který jinými slovy popisoval něco podobného. Popisoval strach ze skutečné intimity u dnešních dospívajících, kteří se bojí, že vážný vztah by omezil jejich možnosti.
Hendin dále píše: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu, a že naopak citový odstup pro ně znamená nejlepší prostředek, jak přežít.“ Nevím, zda se jedná jen o fenomén poslední doby, ale na tom nakonec nezáleží. Zajisté se ale jedná o fenomén dnešní doby. Prostě trochu se možná vázat, ale zas ne až tak moc a zachovat si určitý odstup a to včetně vztahů.
Související – David Novák / Covid – 19 a krize vedení
Rabín Kushner (z jehož myšlenek čerpám podklad i pro tento článek) popisuje svoji zkušenost z jakéhosi předmanželského setkání, které dobře doplňuje to, co popisuji, zároveň to je i moje občasná zkušenost. Kushner popisuje, jednou za ním přišla dvojice, kterou měl oddávat. V jednom okamžiku mu mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžely tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, dokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že kdybychom se spolu už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu dále setrvávali.“ Kushner na to odpověděl: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc, které se říká rozvod, a vy a já víme, že v této době mnoho manželství netrvá až do smrti jednoho z manželů. Pokud ale vstupujete do manželství s přístupem, kdyby to nevyšlo, můžeme se vždycky rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám mohu zaručit, že to zaručeně nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci, ale musíte pochopit, že manželský závazek znamená nejen vzájemnou ochotu spolu spát, ale závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým lidským bytostem. Pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část se nachází venku, mimo něj a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“
Tito mladí lidé zřejmě měli špatné zkušenosti s tím, co okolo sebe viděli, a tak si chtěli nechat otevřená zadní vrátka. A ta jsou buď vůbec do manželství nevstupovat a žít jen tak volně, nebo vstupovat, ale jen do doby, kdy se milujeme, kdy jsme spolu v dobrém.
Ještě jednou již citovaný Hendin. Autor přišel se zajímavým nápadem jak změnit pohádku o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna. Pointa je, že láska mění i ošklivou žábu. Co ale příběh změnit na to, že princezna políbí žabáka a stane se z ní žába! Hendin to interpretuje tak, že citové vydání se je v něčem nebezpečné, riskantní a může nám ublížit. A asi i někdy ublížilo. Jenže pokud si myslíme, že aby byl život podle našich představ, tak se musíme naučit vyhýbat se bolesti, za chvíli nebudeme cítit ani radost, ani lásku, ani naději a staneme se citově mrtvými.
Související – David Novák / O vzorech
Ve vztahu pak mylně uvěříme tomu, že pokud se nedaří, nejlepším lékem je změna partnera. A aby tato změna nebyla složitá, je lepší se k partnerovi nevázat manželstvím. Jenže chyba někdy bývá v nás. Kusher píše: „Vzhledem k našemu strachu z toho, že budeme zranění nebo zklamaní, jsme si vybrali život citové plochosti. Vybudovali jsme si pro sebe emoční podlahu, aby nás nic nezranilo ani nedeprimovalo, a emoční strop, nad který se nemůžeme povznést, protože riziko pádu by bylo příliš velké.“
Jedním z přirovnání vztahu Krista a nás je vztah ženicha a nevěsty, tedy manželství. Jedná se o něco krásného ale i bolestivého a do jisté míry i nepopsatelného, proto to Pavel nazývá tajemstvím. Jedná se o cosi, z čeho se jen tak nedá vyskočit a proto vám nezbývá, než bojovat. A boj někdy bolí a někdy přináší vítězství. Kdo si ale chce ponechat citový odstup, otevřená zadní vrátka, ať se manželství vyhne a žije jen tak volně. Možná – pokud jste křesťané, budete navíc vypadat, že jdete s dobou a nepropadli jste nudným trendům některých úzkoprsých fundamentalistů.
Zároveň jsem rád, že si to byl Kristus, který si od své nevěsty odstup neponechal a nese to s ní v dobrém i ve zlém. A po pravdě když nás křesťany pozoruji, toho zlého je spíše více než méně. A on nás přesto miluje.
Že by byl Ježíš úzkoprsý fundamentalista? To asi ne. Možná spíše vášnivě milující ženich.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 25. března 2021 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
