Nechci upadat do vzpomínkového idealismu, ale jako otec se nemohu ubránit srovnávat svět svých dětí se světem, ve kterém vyrůstala moje generace. Přiznám se, že někdy nechápu, jak jsme to mohli přežít… Pár metrů od našeho domu byla železniční trať a jedna z oblíbených zábav byla, že jsme naskakovali na nákladní vagóny, které v zatáčce blízko našeho domu brzdily, a pak jsme závodili, kdo vyskočí ve větší rychlosti.
Jiný oblíbený styl zábavy byl skryt na nedalekém smetišti, kam se mj. vyhazoval odpad z místního zdravotního střediska. Nejraději jsme měli stříkačky, které byly pochopitelně použité, mnohokrát i s jehlami a zaschlou krví uvnitř. Hlavně první dávka vody promíchaná se zbytky krve byla i na nás celkem nechutná, ale co byste neudělali proto, abyste pozlobili kamaráda. Mezi oblíbené zábavy patřila výroba praků, které stříleli kameny nebo skobičky udělané z drátů. Především kamenné nálože lítaly celkem prudce, dokázali jsme jimi rozbít i lampy veřejného osvětlení, za což následovala dvojka z chování. Jenže větší oblibu než střílení na lampy, bylo střílení po sobě navzájem. Někdy tekla krev, ale pokud si pamatuji, nikdy nikdo neměl vážnější zranění.
Jako zásadní problém se jevilo koupení leteckých gum, které umožňovaly prudší ránu. Jenže za socíku to bylo nedostatkové zboží, takže se používala guma od tepláků… Kdo sehnal leteckou gumu, byl absolutní king. Jedno z našich nejoblíbenějších smetišť bylo v okolí Barrandovských ateliérů, kde jsme nacházeli celé role od filmu. Pokud to nevíte, tak když film nacpete do trubky a zapálíte ho, funguje to jako dýmovnice. A když takovou dýmovnici dáte na silnici a z bezpečného úkrytu pozorujete, jak budou reagovat řidiči, máte o čem povídat celý další den ve škole. Blízko mého bydliště byly vápencové skály s malými jeskyňkami. Když jste jeskyňku nacpali použitými Lybary (mami promiň, že ti někdy Lybar zmizel trochu dříve), pak zapálili oheň, detonace, která se ozvala, byla naprosto parádní.
Hodně jsme hráli fotbal, jenže kožený míč nikdo z nás neměl a nedal se koupit, takže jsme hráli s gumákem. Dodnes si pamatuji, jak to bolelo, když jste dostali ránu gumovým míčem, zvláště když byl mokrý. Mým dětským snem bylo kolo s přehazovačkou, ale toho jsem se nedočkal, protože kola nebyla k dostání. Tak jsem dostal alespoň Esku, kde nebyla přehazovačka a kde se brzdilo šlapkami.
Hodně jsme se prali a jedna z vysokých met, byla „být nejsilnější ve třídě“. To se mezi kluky cenilo víc, než známky. Když nám bylo kolo třinácti let, někdo přišel s nápadem vyrobit si káry. Konkrétně to znamenalo někde sehnat kola od kočárku, dřevěnou čtvercovou desku na sezení, pak obdélníkovou desku, kterou jste ve středu propojili s deskou na sezení s tím, že obdélníková deska se musela volně otáčet. Nakonec jste přidali kola, ke stranám obdélníkové desky dali provázek, který se sbíhal u vás a umožnil vám káru řídit a stroj byl hotov. Jezdilo se s kopce a brzdilo (pokud se brzdilo) nohama. Jen nám někdy překážela protijedoucí auta…
Mohl bych pokračovat, ale myslím, že to stačí. Na první čtení to může vypadat, že jsme byli napůl jak zvířátka. A z pohledu dneška asi ano. Moc nechápu, že o tom naši rodiče nevěděli, nebo že je to nevzrušovalo. Něco jsem jim říkal, ale skutečně jen něco. Někdy se ptali, když jsem smrděl kouřem, (když jsme bouchali Lybary), vynadali mi, když jsem kouřil (to jsme realizovali tak, že jsme do novin balili suché listí). Nejhorší to bylo po rodičovských schůzích. Ochránci dětských práv by asi mnohé otce poslali do kriminálu… To bývaly někdy nakládačky. Co řekla paní učitelka, byla prostě pravda a výmluvy, „že si to všechno vymyslela“, skutečně nezabíraly. Vzpomínám si, jak si největší grázl ze třídy naší třídní druhý den po rodičovských schůzkách ukázal holý zadek, který nápadně připomínal duhu.
Přes vše výše popisované jsem necítil nějaký strach z ulice, měl jsem milující rodiče a zpětně svoje dětství hodnotím hezky. Naše hlavní dětská dramata se neodehrávala před obrazovkou, ani někde na kroužcích ani ve škole. Věci se na rozdíl od dnešních dnů asi tolik neřešily. Nechci, aby to co popisuji, vypadalo ideálně. Jen si myslím, že navzdory tomu, co jsem popisoval, bylo naše dětství v lecčem přirozenější, a tedy i snazší, než mají dnešní děti.
Proč? Protože jsou pod mnohem větším tlakem na výkon, protože žijí v sociálně diferencovaných skupinách, kde hraje roli značka mobilu, bot, kde trávily dovolenou atd., protože se často nemohou vyřádit někde venku, tak jak tomu bylo dříve, protože jsou někdy svými nemoudrými a ambiciózními rodiči hnány do mnoha a mnoha kroužků a aktivit a nemají čas si jen tak normálně hrát, protože svůj život žijí napůl reálně a napůl virtuálně, protože jsou často vystaveny nebezpečím, o kterých se nám ani nezdálo. Ještě jeden postřeh ohledně rodičů. Neučil jsem se moc dobře, ale nevadilo to, protože nebylo nic špatného jít do učení. To zní dnes pro mnohé rodiče jak sci-fi…
Nesouhlasím s tím, že dnešní děti jsou horší nebo lepší než jsme byli my. Na první pohled to mají jednodušší. Když chtějí kolo s přehazovačkou, asi ho dostanou. Jenže o tom jednoduchost nebo složitost života skutečně není. Právě kvůli věcem, které jsem zmínil výše, to vlastně mají těžké. Těžší než jsme to měli my. Těžší v tom, že jim uniká dětství, kde si jen tak hrajete, stavíte bunkry, vyrábíte praky a dýmovnice a dospělí vám do toho moc nezasahují. Vím, že to, co jsem popisoval ze svého dětství, je dnes nerealizovatelné.
Zároveň bych se přimlouval za děti – nechme je hrát si. Jen tak… Méně do nich projektujme svoje ambice. Neřešme tolik rozbitá kolena anebo i hlavy. Nechme je se umazat anebo dokonce zaprasit. Prostě je nechme být dětmi.
A úplně na závěr. Když vidím nákladní vlak, mám strašnou chuť si opět zkusit skočit. Ten pocit, když se rozjede a vy vydržíte déle než ostatní kluci je prostě nepopsatelný. Jenže už nejsem kluk a doba se změnila…
Autor je předseda Rady Církve bratrské Datum: 6. července 2020 Foto: Unsplash – ilustrační