V souvislosti s válkou v Izraeli se v různých diskusích objevuje názor, že obyvatelé Gazy si za svoje utrpení mohou sami. Pak následují argumenty, že mnozí z nich volili Hamás, a pokud nevolili, pak se alespoň nesnažili ho svrhnout. A protože mlčení znamená souhlas, jsou spoluviníky hrůz, které Hamás koná. Než napíšu pár řádků, chci předeslat, že se nechci pouštět do jalových úvah, „co by měl Izrael dělat“. Je jasné, že se musí bránit, že se nemůže bránit jinak než silou a že musí vojensky zasáhnout tam, kde se skrývají teroristé. Což je v Gaze. Dále je jasné, že do větší či menší míry to odnesou civilisté. Tato realita je jednak součástí taktiky Hamásu, kterému na svých lidech pramálo záleží, a jednak, žel, jsou civilisté obětí každé války.
SOUVISEJÍCÍ – David Novák: Nerozumím bohorovnému klidu těch, kteří jsou v čele vymírajících církví a sborů
Nyní si dovolím vzpomínku. Vyrůstal jsem v době „husákovského komunismu“. Jakkoliv mluvíme o době totality, o skutečné totalitě, kde se popravují a mučí lidé a mizí novináři či oponenti režimu, nemohla být ani řeč. Ti, kteří se proti režimu dokázali ozvat, sice byli perzekuováni, ale ne popravováni. Ano, někteří šli do vězení, jiní nemohli studovat, někteří byli zváni k vysvětlení svých postojů na STB, jiní byli šikanováni jinak, ale nešli spolu se svými rodinami do koncentráku, gulagu nebo na doživotí. Přesto ale husákovský režim vydržel dlouho. Co ho drželo nad vodou? Proč jsme chodili na vojnu? Do prvomájových průvodů? Proč mnozí vstupovali do ROH? Proč jiní podepsali Antichartu? Proč tak málo lidí podepsalo Chartu 77, Několik vět? Proč jsme se otevřeně nevzbouřili proti režimu? Proč jsme „protestovali“ spíše formou vtipů? Proč jsme chodili k volbám?
Vzpomínám si, jak se mě pár měsíců před sametovou revolucí jeden člověk ze Západu ptal, proč nevezmeme klacky a dlažebky a nesvrhneme komunisty. Pochopitelně že „vzít klacky a dlažebky“ byla nadsázka, otázka ale zůstala. Proč jsme nešli do otevřeného odporu? Víte, proč jsme to neudělali? Protože jsme se báli. Nechtěli jsme riskovat vězení, kariéru svoji nebo svých dětí nebo prostě šikanu ze strany státu. Skvěle to vystihl V. Havel v eseji nazvané Dopis G. Husákovi: „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: Proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, naprosto podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“
SOUVISEJÍCÍ – David Novák / Nemusíme být bezvýznamní
Já sám jsem mohl na vlastní kůži zažít, jak vypadaly výslechy. Bylo to na vojně. Nebudu psát, o co šlo, navíc jsem byl částečně vinen, ale zkušenost to byla hrozná. A to mě nikdo nemlátil ani nemučil. Jen řvali, vyhrožovali a používali metodu křížového výslechu. Stačily tři dny, abych se sesypal. A to jsem byl při plné fyzické i mentální síle. Nakonec jsem se z toho vysekal, protože nás nechali asi minutu pohromadě a my jsme se domluvili na tom, co budeme a nebudeme vypovídat. Od té doby jsem se režimu bál ještě víc. Ano, znám příběhy lidí, kteří byli mnohem a mnohem statečnější, než jsem byl já. Jenže já takový nebyl a se mnou statisíce dalších. Nespolupracoval jsem, jen jsem mlčel…
Komunismus nejen v Česku přežil tak dlouho kvůli tomu, že milióny lidí mlčely, protože se bály. Případně režim jen lehce šimraly. Stateční, kteří projevili odpor, byli ve vězení, nebo šikanováni jiní museli emigrovat.
Nyní se vraťme nejen do Gazy, ale třeba do Ruska, Súdánu, Sýrie, Číny atd. Skutečně si myslíte, že jsou lidé v těchto a mnoha dalších zemích vinni tím, kdo jim vládne? Někteří ano, protože aktivně spolupracují, ale většina mlčí, protože se prostě bojí. O prázdninách jsem byl skoro dva měsíce ubytován s pastorem z jedné z bývalých svazových republik tehdejšího SSSR (nebudu z důvodu bezpečnosti uvádět jaké). Nebudu psát detaily, ale věřte, že tresty za vzepření se režimu jsou drakonické a řada lidí si proto hodně rozmyslí, zda se zlu postavit. Jemu samotnému ve vězení skončila část rodiny.
Na rozdíl od gulášového socialismu u nás jde těmto lidem doslova o krk. Navíc jsou často odříznutí od informací, a proto nekriticky přebírají, co jim režim servíruje.
Všimněme si, jak snadno se nechají lidé v mnoha evropských zemích i v Americe zmanipulovat. Jsme znepokojeni tím, jak se do demokraticky zvolených vlád dostávají nejrůznější demagogové. Proč? Protože umí ohýbat informace. A to lidé v Evropě či Americe informace stále mají… Co potom lidé, kteří stěží vytáhnou paty ze svého města nebo vesnice a kteří jsou odkázáni pouze na oficiální zprávy?
Co tím vším chci sdělit? Pozor na rychlé soudy o kolektivní vině, o tom, „že si za to mohou sami“. Jsme lidé slabí, bázliví a křehcí. Jistě se najdou i výjimky a nelze než před těmito lidmi hluboce smeknout. Ale víte, jak je to s tou výjimkou a pravidlem… Diktátoři potřebují na svoji stranu strhnout masy a dějiny ukazují, že to často umí, a to skrze koktejl strachu a násilí.
O to více bychom měli být těmi, kdo dokážou těmto lidem říct jasné ne. Ani u nás současný stav nemusí trvat věčně. Ale to už se netýká tématu článku…
Autor: Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: blog Davida Nováka Datum: 9. listopadu 2023 Foto: Wikimedia Commons – Pomník obětem komunismu
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.