Jedna z výborných tradic církve je tradice kolektivního vedení sboru. V tradici CB ale i jiných denominací se pak jedná o vedení skrze staršovstvo a kazatele. Asi není třeba rozebírat proč je lepší, když sbor nevede jen jeden „osvícený“ člověk, zároveň vše dobré v sobě nese rizika. A to platí i o práci ve staršovstvu. Já sám jsem kazatelem na sboru jen asi šest let, tudíž moc zkušeností se s vedením staršovstva z pozice kazatele nemám. Jako starší mám zkušeností více – asi 17 let. Zároveň jsem vizitoval zhruba 25 sborů a na všech jsem se staršími hovořil a ptal se na jejich způsob práce. Mohl jsem tedy nejen vidět, ale i zažít službu kazatele, staršího i (snad) nestranného pozorovatele. Nebudu tento článek psát jako kazatel, ale jako dlouholetý starší – byť jím teď už nejsem. Co jsem tedy jako starší ocenil? Co mě zastavilo? S čím jsem se vyrovnával?
Velmi jsem ocenil, když kazatel nerozhodoval sám, ale spolu s námi. Ano, kazatel byl ve sboru na plný úvazek, já nikoli, ale chtěl jsem, abychom pracovali jako tým a pokud se tak dařilo, velmi mě to motivovalo. Několikrát jsem zjistil, že je frustrující, když starší jsou vyšachováni z rozhodování s tím, „že se jedná o duchovní věci, kterým nemohou rozumět“.
Jako starší jsem ocenil, když před námi kazatel otevřel i některé svoje zápasy. Později jsem slyšel, že není vždy možné otevřít všechno a nyní jako kazatel vím, že to tak je, ale pokud jsme měli možnost nést některá břemena s kazatelem, byl jsem rád a vážil jsem si jeho důvěry.
Byl jsem rád, když kazatel dokázal veřejně ocenit službu starších. Stála nás hodně energie, konali jsme jí na úkor rodin, volna, a když bylo řečeno, že si toho kazatel váží, potěšilo to. Ano, znám verš, že si máme poklady ukládat v nebi, že nemáme hledat chválu u lidí, ale přesto… Problém, který jsem někdy vypozoroval na sborech, byl, že starší neocenili kazatele a ten jim to vracel tím, že neocenil je a někdy si na ně spíše stěžoval. Tento stav nekončil dobře.
Při svých cestách po sborech ale i sám u sebe jsem poznal, že ne vždy starším dojde, co od nich vlastně kazatel očekává. Ano, leccos je popsáno v řádu CB, ale život je složitější než řád. O to více je a bylo skvělé, když kazatel dokáže nebo dokázal věci komunikovat jasně. Někdy se toto pohybovalo mezi dvěma extrémy: Chápe vůbec, že pracujeme a chce od nás vůbec něco?
Časem jsem poznal, že kazatel má svoje slabiny, že mu něco nejde. O to více jsem viděl jako dobré, když dokázal něco delegovat a tím i přiznat, že v něčem není dobrý (jako každý člověk) a že důvěřuje jiným.
Měl jsem štěstí na kazatele, kteří nemuseli mít vše pod kontrolou a kteří dokázali dát druhým důvěru. Až později mi došlo, jak důležitá je tato vlastnost. Tam, kde je snaha vše kontrolovat, se hodně špatně dýchá.
[adrotate banner=“22″]
Velmi jsem ocenil, když kazatel nechtěl za každou cenu prosadit svůj názor a svůj pohled na věc. Tím není řečeno, že by neměl mít názor. Jen chci napsat, že jsem ocenil, když přijal, že nějaká věc bude jinak, než zamýšlel. Zároveň vím, že to není snadné.
Jako starší jsme hledali jak kazateli dát zpětnou vazbu. O podobné se pokouší někdy i starší na jiných sborech. Ne vždy se to daří a dařilo. S odstupem doby bych byl někdy citlivější, zároveň bych zpětnou vazbu dával. Umět to, ale chce moudrost.
Když jsem kandidoval na staršího, říkal jsem si, zda je vůbec něco podobného smysluplné a kladl jsem si otázku, co že to tam vlastně ti starší dělají. Velmi rychle jsem pochopil, že nejen mají co dělat, ale že toho je někdy skutečně hodně. Vzpomínám si, jak jsem se jako starší vracel ze staršovstva někdy zcela vysátý a zničený a to zvláště pokud došlo ke sporům nebo složitým rozhodnutím. O to více jsem ocenil, že další den půjdu dělat něco jiného a od sboru si oddychnu.
Tento krátký článek přirovnává vztah kazatele a staršovstva k chemické rovnici. Sám jsem zažil (nikoli tam kde teď jsem) a byl i svědkem na jiných sborech, když se chemie pokazila. Pak se ze staršovstva stává malé peklo a jeden ze zdrojů žaludečních vředů. Pokud nejste naprostí flegmatici a pokud vám jde o sbor, prožíváte bezesné noci, vedete vnitřní dialogy, do nekonečna povídáte s manželkou o sborových problémech… prostě děs, běs. Zvláště když kazatelnu nebo naopak staršovstvo ovládne nějaký drak s dobrými úmysly, čeká vás cesta údolím stínů a neskutečně těžké období. Snad toto ale žádný ze čtenářů nezažije.
Ocenil jsem, když staršovstvu důvěřoval sbor, zároveň když především v pastoračních věcech lidé neočekávali, že budou informováni jak se věci mají. Některé věci jsme jako starší museli udržet jen pro sebe a nesměla to vědět ani manželka.
A poslední věc – až časem, ale přesto ještě v roli staršího mi došlo, jak klíčovým člověkem je pro kazatele a sbor manželka. To ona mnohokrát nese zápasy, neporozumění a chyby svého muže atd. Zároveň někdy může některé jeho nedostatky alespoň trochu napravit. Zároveň ale platí, že důležitou roli hrají i manželky starších. V některých sborech prý tvořili i jakési stínové staršovstvo, což je pochopitelně špatně. Dobré bylo, když svoje manžele dokázali povzbudit a nastavit jim i jiný pohled na některé sborové věci.
Jako bývalý starší chci napsat, že mě tato práce v mnohé obohatila, zároveň jsem byl i rád, když jsem po několika letech nekandidoval. Je umění poznat nejen kdy ve staršovstvu být, ale i nebýt. A na toto rozpoznání ale neexistuje nějaký správný mustr a návod.