Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. J 17, 11 – 15Možná jste sami zažili, nebo slyšeli následující příběhy. Nasloucháte rodičům, kteří řeší problémy svých malých dětí, které někdo odstrčil na pískovišti, jenže vy řešíte, že vaše ratolest před svatbou s někým spí. Nasloucháte, jak někdo řeší problémy, jakou pro svoje dítě vybrat střední nebo vysokou školu, jenže vaše dítě končí základku se čtyřkami a nemůže se dostat ani na střední. Nebo po dvaceti letech výchovy ve vaší křesťanské rodině vám vaše již pokřtěné dítě oznámí, že s Bohem už nechce mít nic společného. Nechápete, kde jste udělali chybu, nechápete, proč se to stalo zrovna vám, když jiní lidé se sboru vždy dávali přednost chalupě a závodnímu sportu svých dětí, sbor pro ně byl tím posledním, co řešili, a přesto se jejich děti na rozdíl od těch vašich následují Krista. Nechápete, nevidíte v tom všem logiku a cítíte vinu. Nebo jednoho dne na adresu svých dětí slyšíte diagnózu „nemoc vašeho dítěte je neléčitelná“. V těchto a mnoha dalších příkladech se zračí hluboká bezmoc. Už svým dětem nemůžete pomoci. Už je neochráníte jako kdysi na pískovišti nebo když doslali rýmu. Nechci vzbuzovat pochmurnou náladu. Jen chci ukázat na následující, co mi vrtá hlavou, když čtu následující dvě záhadné věty z Velekněžské modlitby:
První: Dokud jsem byl s nimi, ochránil jsem je. Jakoby Ježíš předjímal, že nastane chvíle, kdy odejde, nebude s nimi a už učedníky neochrání, podobně jako my jednou již neochráníme svoje děti.
Dovolím se zde zdánlivý odskok. Někdy přemýšlím nad Žalmy, a to konkrétně nad těmi, které tvrdí, že Hospodin sesílá na svůj lid dobro a požehnání. Když třeba čtu Žalm 121: Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Přemýšlím, jak tohle četli Židé, když ně přicházel jeden pogrom za druhým, když mizeli v plynových komorách. Když pozvedali svoje oči k horám – přesně jak je to v tomto Žalmu, kde čteme, že Bůh je chrání, že nedříme a nespí. Jak si to v sobě srovnali? Že Bůh zrovna dříme nebo dokonce spí? Na to se snaží najít odpověď Jobovi přátelé, odpověď hledají a hledali i další. Na to se ptali Ježíše poté, co věž v Siloe zabila několik lidí. Zhřešili ti, co zůstali v troskách? A vrátíme-li se zpět k Janovi – proč je Ježíš nezachoval od zlého? A má vůbec moc zachovat nás? Jak se modlit?
E. Wiesel, známý židovský autor, který přežil Osvětim po všem, co zažil, napsal: „Nikdy jsem neztratil víru, bylo by to moc jednoduché, ale má víra je raněná“. Přes to, co učedníci prožili, nevypadá, že jejich víra byla raněná. Jenže kde brali sílu? Proč museli umírat jako mučedníci? Co tedy znamená, zachovej nás od zlého? Za co se Ježíš modlí? Ochrání nás, když neochránil své blízké? Ve velekněžské modlitbě je mnoho a mnoho námětů, ale vyberu jeden, který snad na otázku trochu odpovídá. Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.
Ježíš se modlí za to, aby byli, tak kde je on. Co to vlastně znamená? Erns Kasemann – německý protestantský teolog, napsal: Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíc zákonictví, nedostatek víry či teologické spory. Nejvíc je trápí sám Ježíš. Kdykoli se na scéně objeví Ježíš, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který při jeho příchodu nastává. Když je církev konfrontována s Ježíšem, otřásá se v základech. Církevní tradice a zákony se pokusily Ježíše ochočit. Dnes mnoho církví přežívá, protože se to podařilo. Jenže je třeba dodat, že si neochočili Ježíše, ale jakousi jeho karikaturu.
Ježíš se modlí, aby učedníci byli tam, kde je on… Jenže slovy Kasemanna když se toto stane, církev panikaří, protože se bojí chaosu, který při příchodu Ježíše nastává. Takže skutečného Ježíše ani nechce.
Co to znamená být tam, kde je Ježíš ukážu na obrazu dvou teologií a přístupů k víře, na dvou pojetí Boha, Ježíše, Ducha svatého, církve. Je to obraz tzv. osadnické a průkopnické teologie, který popsal americký spisovatel Wes Seelinger v knize Western Theology (v našem jazyce kontrast osadníci – průkopníci najdete v: Manning B., Uchvácen Kristem, Praha: Návrat Domů 2007, s. 50 – 52). Ta první, osadnická, vypadá bezpečně, ale v konečném důsledku je zlá, maligní a třeba dodat slovy velekněžské modlitby, chraň nás od tohoto zla.
Osadnická teologie vnímá církev jako soudní budovu. Základ je stabilita, jistota, předvídatelnost a řád. Druhá, průkopnická, vnímá církev jako krytý vůz, kde vedle sebe lidé spí, bojují, umírají a hlavně jsou na cestě. Je jim ve voze občas nepohodlně, ale dobrodružství je více než pohodlí. V osadnické teologii hraje Bůh roli starosty. Nikdo ho moc nevidí a nikdo ho moc nezná, ale každý ví, že tam někde je, protože ve městě vládne pořádek. V průkopnické teologii hraje Bůh roli vůdce výpravy. Je se svými lidmi, pevně je vede, občas sestoupí z vozu, aby jej pomohl vytlačit z bláta. V osadnické teologii hraje Ježíš roli šerifa, kterého poslal starosta. Dbá na dodržování zákonů, a pokud je někdo nedodržuje, potrestá ho. V průkopnické teologii hraje Ježíš roli zvěda. Vyjíždí dopředu, hledá, kam jít a hlavně inspiruje průkopníky na další cestě. V osadnické teologii hraje D. sv. roli děvčete ze saloonu, která unavené osadníky občas podrbe pod bradou a poskytne jim útěchu. V průkopnické teologii hraje D. sv. roli lovce bizonů, který přináší čerstvé maso. Je to trochu podivná, divoká postava a někdy si průkopníci nejsou jistí, co udělá příště. V neděli občas jezdí strašit osadníky, kteří chodí do města na zmrzlinu. V osadnické teologii hraje křesťan roli osadníka. Bojí se otevřené a neznámé hranice. Bojí se starosty a vyhýbá se šerifovy. Jeho heslem je bezpečnost především. V průkopnické teologii hraje křesťan roli průkopníka. Touží po novém životě, po nových neznámých prostorech. Umírá v botách na nohou. Je mu líto osadníků a snaží se jim povědět, že život na cestě je radostný a dává pocit naplnění. V osadnické teologii hraje duchovní roli bankéře a je to velmi vážený člověk, který uchovává v trezoru veškeré cennosti. V průkopnické teologii hraje duchovní roli kuchaře, který porcuje to, co mu opatřil lovec bizonů. Nikdy si neplete svoje poslání s posláním vůdce výpravy, zvěda nebo lovce bizonů. Ví, že je jen jedním z průkopníků, který se naučil vařit. V osadnické teologii znamená víra věřit v bezpečnost města. V průkopnické teologii je víra duchem dobrodružství. Je to odvaha vydat se na cestu. V osadnické teologii je hřích porušení řádu, v průkopnické teologii je hřích touha vrátit se zpět. Osadnická teologie chápe spásu jako život poblíž soudní budovy, průkopnická chápe spásu jako důvěru ve vůdce výpravy, radost, že lze putovat do neznáma, je to následování zvěda a živení se masem, které dodává lovec bizonů.
Ježíš ve velekněžské modlitbě prosí, ať jsou jeho učedníci tam, kde je on, což nemusí a většinou ani neznamená bezpečí, pohodlí a předvídatelnost. Jenže uprostřed nepohodlí, někdy bolesti a zápasů, dává sílu, abychom pozvedli hlavu a nenechali se převálcovat skepsí, negativismem a bolestí. Konkrétně to znamená vyrazit nebo pokračovat na cestě životem s ním ať to stojí cokoli. Znamená to méně spekulovat nad riziky a více počítat s jeho přítomností a mocí. Je to cesta podobná cestě ve voze – na první pohled nejistá, nevím, kde budeme večer tábořit, dokonce ani nevím, zda dojedu tam, kam chci, ale je to cesta s ním a blízko němu. A to, že můžeme být spolu, je tak silná motivace, že navzdory všem rizikům do vozu nasednu a pojedu v něm. A až na cestě najednou poznávám další bratry a sestry, poznávám vůdce výpravy – nebeského otce, poznávám úplně nové dimenze života. Ty jsou tak úžasné, že i když je cesta někdy nepříjemná, nikdy bych neměnil a znovu chci do vozu usednout, protože chci být s Ježíšem, slovy velekněžské modlitby jsem tam, kde je on. A tato zkušenost je vlastně nesdělitelná.
Když Ježíš řekne, ať jsou tam, kde jsem já, pak stejnou modlitbu můžeme a musíme prosit za CB za naše sbory. Ať jsme tam, kde je Ježíš. Ježíš je tam, kde dochází k pokání, k novým rozhodnutím víry, k odpuštění, k překračování našich komfortních zón kvůli následování Krista. Je v trpících, v opuštěných, v hledajících. Je v temných oblastech našich životů a sborů, pokud ho tam pustíme. A nejen to, kam přichází, tam dává světlo.
Začal jsem otázkou, jak se Ježíš myslel svojí prosbu za to, aby učedníky a nás Bůh zachoval od zlého, když jeho věrné zlo potkalo. Možná tak, že to nejhorší, co se nám jako jednotlivcům i jako církvi může stát, není, že se nebudeme mít dobře, že se dostatečně nezabezpečíme, ale když nebudeme tam, kde je on. A o to, myslím, v budoucnu v našich konkrétních kontextech a situacích povedeme zápasy.
Moje modlitba je, abychom v těchto zápasech obstáli.
Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: Pixabay