Jednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. 1 Kor 11, 1 – 3
Oddíl o tom, že muž je hlavou ženy, se stal jedním z nejzneužívanějších textů v Bibli, protože mnohokrát podpořil mužský šovinismus a nadřazenost. Jenže co to vlastně znamená? Zvláště v poslední době, kdy dochází ke zmatení rolí muže a ženy je tento oddíl snad ještě hůře pochopitelný. Znamená to, že ženy mají mýt nádobí? Stlát postele? Zůstat doma s dětmi? Že muži mají rozhodovat kam na dovolenou? Že jejich slovo je zákonem? Dlouho jsem si lámal hlavu, zda doma jsem hlavou Daniely (svojí ženy)… „Problém“ je v tom, že se o všem zásadním radíme a klíčová rozhodnutí děláme společně. Je to dáno mj. tím, že moje žena je silná osobnost, za což jsem ale velmi vděčný. Nechtěl bych vedle sebe jakousi „na vše kývající slípku“. Jak tedy Pavlův text číst? Úplně přesně nevím, přesto se pokusím nadhodit pár myšlenek.
Budu vycházet s textu, který je hned na začátku Písma: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k obrazu Božímu je stvořil, jako muže a ženu stvořil je“. Gen 1, 27 Na rozdíl od některých teorií, které říkají, že gender je pouhým sociálním konstruktem, v Písmu čteme, že Bůh stvořil muže a ženu a že naše pohlaví souvisí s jádrem naší osobnosti a přirozenosti. Důležité v tomto textu je, že muž a žena byli stvořeni zcela rovnocenní, protože oba byli stvořeni k Božímu obrazu a oběma Bůh stejně požehnal. Poté, co jsou stvořeni, dostanou úkol: plodit, množit se a naplnit zemi (Gen 1, 28), tedy úkol, který mohou splnit jen společně. Ani jeden k tomuto úkolu nemá všechny nezbytné vlastnosti, ale spolu se svojí rovnocenností se doplňují.
Reklama
Je zajímavé, že poté, co Bůh stvoří Adama, pak poprvé o něčem ve vesmíru řekne, že něco není dobré, konkrétně ve slovech: není dobré, aby byl muž sám. Proto tvoří z Adamova těla Evu, která se mu stává „rovnou pomocí“ (Gn 2, 18). Znamená to tedy, že je žena muži podřízena? Že je sice pomoc, ale zároveň „jen“ pomoc? Hebrejské slovo ezer (pomoc) údajně znamená více než ten, kdo někomu pouze asistuje, ale bez kterého by se dotyčný mohl obejít. Ezer se v Bibli často používá k označení samotného Boha, jindy pro posily v bitvě, bez kterých by armáda bitvu prohrála. Tedy doslova pomáhat zde znamená vlastními silami doplnit, kde se druhému nedostává schopností. Možná přesnější by bylo nezbytná opora. Představte si nakloněnou zeď, která se opírá o podpůrný pilíř. Bez něj je zeď velmi nestabilní. Takto si představuji vztah muže a ženy tak, jak je popsán v Genesis.
Jenže příběh stvoření pokračuje, dochází k pádu a atmosféra se rychle mění k horšímu. Prokletí hříchu vede k tomu, že dochází ke ztrátě původně zamyšlené jednoty.
Jak tuto ztracenou jednotu obnovit, jak zvládnou roli hlavy a autority, ukazuje Ježíš. Své vůdčí role se Ježíš ujímá jako ezer – tedy jako služebník. V listu Filipským čteme, že byl roven Bohu, ale své rovnosti se vzdal, odložil svá božská privilegia, ale toto nic neubralo z jeho božství. Syn se podrobuje otci, bere na sebe podřízenou roli, ale Otec jeho dar přijímá a nejen to, vyzdvihuje syna nade vše. Vidíme obraz, kdy si Otec a Syn navzájem darují lásku a chtějí jeden druhého potěšit, každý z nich si přeje druhého vyzvednout. A tento obraz je základem pro to, co popisuje Pavel jako základní rozměr vztahu mezi mužem a ženou v 1 Korintským. Uznání Otce jakožto hlavy vede k oboustranné radosti, úctě a lásce. Není tu žádná nerovnost co se schopností nebo důstojnosti týká. Stejné pak je v manželství. A až v tomto pojetí najednou není přijetí role podřízenosti pro ženu nic nebezpečného nebo ponižujícího, ale naopak je to osvobozující. Zároveň pro muže toto znamená přijetí role vůdčího služebníka.
Nesmíme myslet na vedení tak, jak to někdy vidíme ve světě, kde z vedení plynou především výhody. Jakmile se stanete politikem, máte výhody, když jste šéfem, máte výhody, když máte tučné konto, jste VIP zákazníkem a nemusíte v bance stát fronty.
Jenže vztah mezi Otcem a synem, v manželství, ale i v církvi je nebo má být jiný. Stejně tak je jiné pojetí autority. Platí, že největší je ten, do se dokáže upozadit ve smyslu oběti služby ve prospěch druhého – ve vztahu Syn a Bůh Otec nebo druhé osoby v církvi či v manželství. Pokud mluvíme o autoritě, musíme se zbavit světské představy, že autorita především udílí rozkazy.
Reklama
Před mnoha lety jsem se setkal s jakousi knihou o vedení. Už ani nevím, jak se jmenovala, ale na jejím obalu byl obrázek ručníku. Důvodem bylo, že výchozím textem byl Jan 13, 12 – 16, kde se Ježíš stává služebníkem, který myje nohy. Vůbec se tím nezříká svojí autority a vůdce, ale ukazuje, že správný vůdce a autorita musí nejdříve zemřít svému já. Uplatňování jakékoli autority je v tomto pojetí především v rámci služby druhému, nikoli především pro vlastní prospěch. Ježíš nepřišel, aby si nechal jako autorita sloužit, ale aby jako autorita sloužil. A tím paradoxně autoritu získával. Najednou vidíme, že v této paralele se ženy nemusí autority muže lekat, protože vědí, jaké jednání má manžel napodobovat. Je to role sloužícího ochranitele, vůdce, který svoji autoritu používá k vyjádření lásky, která se nezastaví ani před smrtí. Zde končí veškeré autoritářství. Jenže abychom jako muži tuto roli přijali, musíme mít svoji identitu hluboce zakořeněnou v Kristu. Pokud ji v Kristu nemáme, budeme si ji dokazovat doma.
Bůh povolal ženu k tomu, aby byla mužovi ku pomoci. Jak jsem psal, nevím přesně, jak to aplikovat… jsem kazatel a znamená to, že Daniela mi má pomáhat se sborem? Nebo s výchovou? Ale s dětmi je mnohem více ona, než já a spíše pomáhám já jí. V čem ale pomáhat? Zřejmě doplnit to, co nemám (ale stejné platí i obráceně).
Spíše než v čem pomoci bych chtěl ukázat, že jsou zde rozdíly. V obecném měřítku obecně platí, že muži mají spíše (nikoli absolutně) dar vysílat, orientují se navenek. Vlivem hříchu se ale tato vlastnost může stát modlou, zdegenerovat a pak vidíme chlapácký individualismus anebo nesamostatnost. Tedy jakási hypermužnost nebo odmítnutí mužnosti. Ženy mají spíše (nikoli absolutně) dar vytvářet pouta, přijímat, pečovat, niterně vnímat. Vlivem hříchu se ale oddanost může změnit v modlu a zdegenerovat v majetnickou závislost. Jakkoli se dnes snaží mnohé hlasy ženskou a mužskou roli zastřít, jak mužům, tak ženám toto ubližuje.
Jako muži a ženy k mnohým úkolům přistupujeme odlišně, stejně tak někdy pracujeme, cítíme, jednáme a počínáme si jinak ve vztazích. Není to rozdíl absolutní, není pravda, že „muži jsou racionální a ženy emotivní“, protože mnohokrát se naše obdarování a nastavení prolínají a často platí, že výjimky potvrzují pravidlo. Ale rozdílnost zde je a je škoda, že místo abychom viděli svojí odlišnost jako úžasný Boží dar, snažíme se to zastřít. Bible mluví o jinakosti, která tvoří jednotu, celek. Je skvělé, když se žena může opřít o svého muže, který je silný i díky tomu, že má ve svojí ženě oporu. Jak to ale praktikovat?
1. Je třeba, aby se veškeré manželské vedení a podřizování dělo v prostoru bezpečí, oběti a lásky. Jinak je tento model odsouzen k naprostému nezdaru. Pokud se má žena podřídit, pak ale muž musí chápat a praktikovat svoje vedení jako službu. Jedině pak mu bude manželka a on manželce rovnocennou oporou a doplněním.
2. Bible nám nedává žádné polopatické instrukce jak toto aplikovat. Nedává nám žádné polopatické instrukce ohledně genderových rolích. Ano, manžel je sloužícím vůdcem a jako takový má na sebe vzít břemeno konečné autority. Ale znamená to, že ženy nemají chodit do práce? Že nemají učit na VŠ? Že nemají dělat vědu? Že muži nemají prát a uklízet? Mají se pouze ženy starat o děti a muži pouze o peníze? Ne, ne, ne!!! Písmo nám prostě nikde nedává přesný seznam, co mají dělat muži a co ženy. Proč? Protože Bible byla psána pro všechny časy a kultury. Jak pro starověké zemědělské kultury, tak pro náš věk. Tedy způsoby jak projevovat svoje role se budou lišit. Bible vede k tomu, abychom v manželském životě projevovali svoje odlišná nadání a vybavení. Ženy jsou v Bibli častěji povzbuzovány k tomu, aby pečovali o chod domácnosti, děti a podporu (1 P 3, 1 – 4; Tit 2, 4 – 5) Muži pak jsou vybízeni k tomu, aby se ujímali vedení, starali se o rodinu a chránili ji. (1 Tim 3, 4; 5, 8) Jenže tyto dary se u každého projevují jinak. Zároveň právě v tom, že jste jiní, se můžete doplnit.
3. Bible v protikladu k současné kultuře učí, že podstatou manželství je obětavá oddanost zaměřená na prospěch druhého. Znamená to, že manželská láska je propojení citu, povinnosti, vášně i slibu.
V Pánu Prstenů se Eowyn zamiluje do Aragorna, ale on její lásku nemůže opětovat. Aragorn to vysvětluje svému bratru Eomerovi: Tebe miluje opravdověji než mě, tebe miluje a zná tě, ve mně však miluje jen stín, myšlenku: naději na slávu a velké činy a na země daleko od rohanských polí. Aragorn chápal, že milostné románky bývají ve skutečnosti jen láska k přeludu více než láska reálné bytosti. Možná, že někde zde někdy nastávají problémy… chceme žít s přeludem.
Vidíme, že být hlavou a tou, která se nechá vést, není to, že někdo vydává rozkazy a někdo se zaťatými zuby slouží. Je-li tomu tak, potom se míjíme Božím plánem. Být hlavou znamená sloužit a obětovat se. Podřídit se znamená doplnit. Dohromady pak obraz muže a ženy odráží vztah Otce a Syna, kdy Syn je podřízen Otci, ale jeden druhého miluje a vyvyšuje. A to je také smysl manželství.
(Zpracováno na základě knihy Smysl manželství od T. Kellera)
Autor: David Novák Zdroj: blog Davida Nováka Foto: Pixabay.com