V posledním blogu jsem se dotkl zřejmě některých citlivých témat. Pro některé může být zklamáním, že „vysoký církevní představitel“, (jak mě někteří titulovali) povede Církev bratrskou k tomu, aby se neuzavírala, ale naopak byla otevřená k jiným křesťanským tradicím, aby si byla vědoma svého částečného porozumění Písmu, aby se nebála v rámci svých pastoračních programů počítat i s některými znalostmi z psychologie a aby v kontextu kontextuální misie využívala i prvek zábavy. Nejedná se o nic nového, protože v podobném duchu pracovali i moji předchůdci a různými způsoby pracují i moji kolegové. Ti mě zároveň učí stát pevně na Písmu. Co je zřejmě pro někoho překvapující, je, že výše popsané, se nevylučuje s pevným zakořeněním v Písmu.
Co je podle vás křesťanský fundamentalismus?
Fundamentalismus je v mé představě úsilí zaměnit vlastní, osobní náboženský prožitek za normu pro druhého. To je velmi zhoubné, proto je takovému úsilí třeba čelit všude a pořád. Takový člověk totiž tím, co poznal a co mu bylo třeba opravdu z milosti Boží darováno, začne přikazovat těm druhým, po jaké cestě mají jít k Pánu Bohu. Tím se nad nimi zmocňuje vlády. Bývá to provázeno falešnou představou, že pravdu má ten, kdo jí hlásá. Ne! Když hlásáme pravdu, vždycky jí hlásáme nedokonale. A nadto pravda není názor, nýbrž bytost. Vždyť Kristus říká, já jsem pravda (J 14, 6). A Kristus přece nikdy nemůže být vlastnictvím člověka. Apoštol Pavel říká, že poznáváme jen zčásti. Proto nikdy nejsme pány Božího slova. J. Heller hovořil o tom, že nikdo není pánem Božího slova a tedy že nikdo nemá konečný výklad. Stejně tak nelze nikoho tlačit k „jedné správné zkušenosti“ s Bohem. Omyl fundamentalistů je v tom, když si myslí, že mají jak správný výklad tak zaškatulkovatelnou zkušenost.
[adrotate banner=“21″]
Pochopitelně takto by ti asi nikdo neřekl, ale poznáte to podle toho, že se s druhými nebaví. Proč také? Přece „oni mají ten správný výklad Bible“ a tak na co marnit čas rozhovorem s druhými křesťany, kteří mají jiné poznání než já? Čemu se od nich učit? Poznáte to ale i podle toho, že tlačí na druhé, že jistá zkušenost s Bohem je normativní. Kdo to či ono neprožil, má duchovní problém. Možná si kladete otázku, jakou církev, jaké lidi mám na mysli. Odpověď je, že nebezpečí fundamentalismu hrozí napříč všemi vyznáními a denominacemi.
Další otázka na prof. Hellera se týká Bible: Jak je to ale s Biblí? Je každá čárka a tečka Bohem inspirovaná? Jestliže hlídáme každou tečku a čárku, je to správné, ale slovo Boží není v té tečce a čárce. Tu hlídáme pouze proto, abychom neměli děravé nádoby. Slovo Boží je teprve v oslovení. Já jsem si v jeden čas vůbec odvykl mluvit o Božím slovu, poněvadž jsem zjistil, že mezi kazateli a všelijakými písmáky je móda dělat z Božího slova žonglovací balónek a nebo nástroj, kterým toho druhého mohu tlouct po hlavě. Slovo Boží není nic zpředmětnitelného. Slovo Boží je komunikace. A proto mluvím-li o komunikaci, je tu někdo, kdo odlovuje a někdo, kdo je osloven. Oslovení je něco živého. Slovo Boží mohu zaklínit do hrobu svých představ a ještě ho tam zapečetit a nepouštět ven.
Někdo může být touto odpovědí znervózněn! Nevede to k relativismu, k tomu, že si každý vykládá Bibli, jak chce? Nikoli. Vede to k tomu, že každý je Božím slovem osloven trochu jinak. Tím ale ani chvíli nerezignujeme na práci s Písmem a na to, že některé klíčové pravdy jsou v Písmu zjevené jasně. Jen je třeba vědět, že prostě dost dobře nemáme plnou pravdu a plné poznání Pána Boha, „že jen „z části poznáváme“. S tím by asi každý souhlasil. Hůře se ale poslouchá, že nemáme větší nebo lepší poznání než jiní křesťané. Jistě můžeme a dokonce máme v něčem bratrsky nesouhlasit s jinými sourozenci v Kristu, inspirovat je svým poznáním, nesmíme ale s nimi přestat mluvit, protože „my přece víme“.
Ještě k tomu, co je v Písmu zjeveno jasně. Odpověděl bych slovy G. K. Chestertona, který tvrdí, že podstatné otázky jsou v Kristu zodpovězeny, zatímco nevysvětleny zůstávají jen ty okrajové a nedůležité. Zároveň, píše Chesterton, pro člověka, který Krista nepoznal, mohou být zodpovězeny jen ty nedůležité, avšak nikoli ty podstatné. Podstatné jsou zásluhy Ježíše Krista, odpuštění hříchů, pokání atd. Pokud je pro někoho podstatné v kolika dnech byl stvořen svět, zda musím přijmout křest Duchem, existence očistce, otázka svěcení soboty či neděle, otázky související s vyvolením, forma křtu a nebo dokonce některé formy bohoslužby, pak spolu moc mluvit nelze.
A ještě jednou J. Heller, který dostal následující otázku: Vzpomněl jsem si na jeden výrok profesora Jana Milíče Lochmana, který jednou na semináři Církve bratrské řekl, že každé slovo Bible je nutno podezírat, že je slovem Božím. J. Heller reagoval: To je hezky řečeno, ale já bych to ještě vyostřil. U každého slova Bible je třeba čekat, že dá-li Pán Bůh ze své milosti, aby Duch svatý začal pracovat, může se nám živým oslovení stát. Možná že bychom místo bezmyšlenkového používání „Boží slovo“ začali používat „Boží oslovení“, ukázal by nám tento posun v terminologii, kde mluvíme o Božím slovu prázdně a kde jím opravu míníme živou formu komunikace mezi Bohem a člověkem.
Pokusím se to ukázat na jednom příkladu. Ve svém životě jsem nesčetněkrát hovořil s nevěřícími či hledajícími o evangeliu. Když mi bylo dvacet, těšil jsem se, že až bud starý a bude mi třeba padesát, tak už budu vědět jak na to a že budu mít nějaký mustr, podle kterého pojedu svoje odpovědi. Mýlil jsem se ve dvou věcech. Jednak v padesáti nejsem starý (to byl ten menší omyl) a jednak že najdu mustr a budu vědět jak na to. Zjistil jsem, že žádný mustr neexistuje, protože zápas o Boží oslovení je neustále nový. Vždy znovu a znovu hledáte slova a přirovnání, jak sdělit evangelium. Proč? Protože posluchači se mění, měníte se i vy a mění se to, jak s vámi Bůh jedná a jak vás, slovy J. Hellera, oslovuje. A to se nedá zaškatulkovat do žádné doktríny ani teologie, jakkoli obojí je velmi potřebné…
Zdroj: Blog Davida Nováka
Foto: Creative Common Search