Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“?
Možná to znáte… Spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěny. Kde spolu celá rodina tráví dovolenou, společně sedávají okolo stolu a společně se modlí. Kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře – věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně – vidí, že jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo dobře se učících, věřících dětí.
Možná to, co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže mám ještě jednu zkušenost.
Nevím, jak se léčí nevíra dětí. Nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, se jím stal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ – anebo, jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“. Nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domů už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší od jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti, bodré rady typu „řemeslo má zlaté dno“. Jenže řemeslo sice zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahovány ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Skutečně je oznámení vaší šestnáctileté dcery „Mámo, žiju se svým kamarádem.“ důsledkem toho, že jste se s ní více nebavili o sexu?
Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky. Makali ve výchově a výsledky se dostavily. A podobný přístup očekávají od druhých. Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově?
Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistěže má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jeho děti „šlapou, jak mají“, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží milost, jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo, a to, že se některým děti podařily, je milost.
Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu do církve třeba právě díky své zlomenosti. A aby ti šťastnější byli více Bohu vděční a přiznali si, že se jim dostalo požehnání. A aby měli tu velikou moudrost, kdy radit, a kdy držet jazyk za zuby.
Autor je předseda Rady Církve bratrské Zdroj: brana.cz Datum: 18. listopad 2020 Foto: Pixabay – ilustrační