V roce 1991 jsem měl příležitost navštívil křesťanskou East–West konferenci v německém Karlsruhe. Známý vykladač Bible Derek Prince tam tehdy vystoupil se svou přednáškou „Povstane Antikristus v Evropě?“ Vidím to jako dnes, jak prohlašuje: Komunismus padl, na řadě je islám! Celá obrovská hala tehdy aplaudovala! Nepochybuji, že to byl záblesk Božího Ducha. Kdo z nás však tenkrát tušil, co všechno to bude znamenat? Ani mluvčí sám tehdy jistě netušil, jak se toto proroctví naplní. Bylo to dávno před 11. zářím, před Talibánem, před oběma invazemi do Iráku, před Islámským státem, před začátkem nového stěhování národů.
Derek Prince pak ve svém vystoupení představil postavu Antikrista, jak o ní hovoří Bible. Pojem ‚antikrist‘ lze chápat ve dvojím významu. Řecká předložka ‚anti‘ může znamenat ‚proti‘, tedy ‚proti Kristu‘ – ve smyslu někoho či nějaké síly, která oponuje osobě Krista a jeho dílu. Současně může znamenat také ‚na místo Krista‘, a pak označuje člověka nebo sílu, která ‚zaujímá místo Kristovo‘, chce jej vytlačit z jeho pozice, být jeho ‚náhražkou‘. Antikristem je tedy ten, kdo vzdoruje pravému Kristu a současně jej chce nahradit.
SOUVISEJÍCÍ – David Floryk / Komu chystají v Berlíně trůn?
Nový Zákon mluví o antikristu ve třech významech. Mluví o duchu antikrista a charakterizuje jej dvěma způsoby: „To je antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce“ (1. Janův list 2,15) a „Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist.“ (2. Janův 1,7). Duch antikristův je tedy činný všude tam, kde je popíráno Ježíšovo Boží synovství a jeho reálné vtělení.
Dále Nový Zákon dosvědčuje, že již v dobách první církve „mnoho antikristů vyšlo do světa“. A v průběhu dějin bychom jistě napočítali celou řadu tyranů, falešných mesiášů a svůdců, kteří slibovali vykoupení a skutečného Ježíše a jeho učedníky nenáviděli.
Konečně pak, na konci časů, v době před Kristovým druhým příchodem, má se objevit Antikrist jako definitivní vtělení protikristovských sil, jako poslední falešný mesiáš, který přichází toho skutečného definitivně nahradit a jeho jménem se chopit vlády nad světem.
Řečník pak na základě starozákonního Danielova proroctví a novozákonní knihy Zjevení vyložil své důvody, proč se domnívá, že místem, kde by mohl Antikrist povstat, by mohlo být dnešní Turecko, tam, kde tenkrát v biblických časech leželo – ano, království Pergamon. Ten Pergamon, o němž Bible dosvědčuje, že tam leží „trůn satanův“, jehož možné zpodobení jakožto Diova oltáře se dnes připravuje k novému veřejnému vystavení v Berlíně…
Staří obři povstávají
Malá Asie, Turecko … tehdy na počátku 90. let naprostá periferie, úplný konec světa. Ano, tehdy to tak vypadalo. Jak se svět od té doby změnil! Celý Blízký Východ je v pohybu: staré mocnosti se probouzejí a protahují, setřásají okovy hranic, které jim vnutily kolonizátoři i nátěr sekularizmu, kterým je opatřili post-koloniální vládcové, ožívají dávná jména: Názvy, které známe z mapek ve svých Biblích, najednou čteme v novinách: Eufrat, Tigris, Ninive, Mosul, Persie.
SOUVISEJÍCÍ – S D. Drápalem o knize Zjevení: Vytržení nebylo pro církev tématem
Antikrist prý povstane v Pergamonu. Co znamená, že „povstane“? Že se tam narodí? Bude tam žít? Bude tam mít své sídlo? Nebo bude jen navazovat na tamější duchovní dědictví? A které? Helénistické, symbolizované Diovým oltářem? Babylonské? Nebo římské? Na Řím chtěl navazovat v dějinách kde kdo, od středověkých křesťanských císařů, přes Napoleona a Hitlera až k dnešní Evropské unii…
Ostatně, dědicem Říma není jen „Západ“ – tedy to, co se za něj dnes prohlašuje, ale i kus dnešního Východu má kořeny v Římě. Ten nezanikl v 5. století p. K. pod nájezdy barbarů, přesněji řečeno, tento osud se týkal pouze Západořímské říše, tedy vlastního území Říma. Mnohem velkolepější říší byla Byzanc, „Druhý Řím“, tedy Východořímská říše, s centrem v Cařihradu neboli Konstantinopoli, ležící dnes v Turecku, na hranici „dvou světů“, na rozhraní Evropy a Asie. Byzantské císařství, vládnoucí celému východnímu středomoří a jihu Evropy, bylo po dlouhá staletí významným kulturním centrem (vzpomeňme na „civilizační misi“ soluňských bratří na Velkou Moravu) a oporou východního křesťanstva. V 11. století čelila Byzanc nájezdům kočovníků, postupný rozklad vyvrcholil pádem Konstantinopole v roce 1453 a dobytím Turky.
Mnozí čtenáři možná budou překvapeni, ale k následnictví Říma se hlásívala i Ruská říše: Byzanc měla ve znaku orla, symbolizujícího spojení západní a východní říše. Po pádu Konstantinopole začal orla používat velkokníže Ivan III., který měl za ženu princeznu Sofii, jejíž strýc byl poslední byzantský císař Konstantin XI. Moskva, jako poslední bašta pravoslavného křesťanstva, si činívala nárok i na následnictví Byzance, čímž by se z ní stal tzv. „třetí Řím“.
Po pádu Konstantinopole bylo celé středomoří na dlouhá staletí pohlceno Tureckou (Osmanskou) říší, která coby nástupce muslimského chalífátu ovládala Malou Asii, Balkán a Středomoří, Blízký a Střední Východ a severní Afriku, a to téměř až do roku 1924, kdy se po porážce v 1. světové válce Turecká říše definitivně rozpadla. A jsme zase zpátky u Turecka.
Moskva sice v posledních dobách nároky v tomto směru nevyslovuje, nicméně imperiální ambice jí rozhodně nescházejí, stejně jako Turecku, které se ovšem po své osmanské minulosti vědomě ohlíží. Navíc přibývá biblických vykladačů, kteří se domnívají, že onou osmou říší, vládnoucí světu v době nástupu Antikrista, šelmou ze Zjevení, která „byla a není a zase bude“, by mohla být právě obnovená Osmanská říše.
Zdá se tedy, že s následnictvím Říma to není tak úplně jednoduché a k porozumění starým proroctvím nám zřejmě ještě nějaké střípky do mozaiky scházejí. Měl-li antický Pergamon roli jakéhosi mostu či překladiště duchovní moci mezi Babylonem a Římem – kam všude jeho náklad doputoval? Kam všude dopadla dračí setba? Kde všude ještě najdeme „oltáře“ a „trůny“, inspirované duchem dávného Nimróda?
Zpět do Berlína
„V Berlíně, na místě kostela zbořeného východoněmeckými komunisty, vznikne nové místo uctívání, které přivede křesťany, Židy a muslimy poprvé v dějinách pod jednu střechu.“ Takto oslavuje britský list The Guardian projekt House of One. Místo se má nazývat „churmosquagogue“ a „lidé všech církví, věr a vyznání, i lidé bez náboženství“ v něm budou zváni k osobnímu ztišení i na společné akce a diskuse. Nadace, která s podporou města, zemské i federální vlády projekt již téměř deset let připravuje, svěřila jeho realizaci slovutné architektonické kanceláři Kuehn Malvezzi s rozpočtem 57 milionů dolarů. Základní kámen supermoderního chrámu bude slavnostně položen 27. května 2021 na berlínském náměstí Petriplatz.
„Dům Jediného je soudobým vyjádřením náboženského života člověka a jako takový bude vyjádřen stejně moderním architektonickým jazykem“. Návrh vychází z myšlenky „rozmanitosti v jednotě“. Návrh nepředpokládá „triadickou jednotu prostřednictvím jednoho univerzálního znamení“, jak tomu bývalo u starých kostelů, naopak vytváří podmínky pro vzájemnou výměnu. Každá víra bude mít svůj vlastní rituální prostor, zatímco společné prostory jsou univerzální a vyjadřují vztah mezi rovnými, ne dominanci jednoho.
„Dům Jediného“ má být v Berlíně otevřen počátkem roku 2025, přibližně ve stejné době, kdy má být po dvanáctileté rekonstrukci znovuotevřeno berlínské muzeum Pergamon, skrývající jedny z nejobdivovanějších památek antického světa. Je to jen náhoda? Nebo snad mohou tyto události spolu nějak souviset?
Ano, různá náboženství mají řadu věcí společných, v ledasčem se shodují, překrývají. Ostatně, řečeno s C. S. Lewisem, každý pořádný učitel etiky v dějinách předjímal něco z Ježíše. Ale to, co je na každém náboženství nejzajímavější, co ho dělá tím, čím je, co je charakterizuje, je právě to, čím se od sebe liší, co je na nich jedinečné. Jinými slovy, křesťanství je tím, čím je, právě a jen díky tomu, co s ostatními společného nemá –to je na něm zároveň tím nejkrásnějším. A tím je osoba Ježíše Krista, jeho učení, jeho život a smrt.
Znamená tedy budování svatyně, otevřené všemu tomu, „co máme společné“, zamlčení či popření toho, co je nám vlastní, v čem se lišíme? Nemůže to znamenat ztrátu toho, co je na křesťanství nejcennější? Neotevírá takový synkretismus vědomě dveře duchu antikrista?
Mnohé otázky zůstávají otevřené a ledacos z duchovního zázemí výše popsaných událostí musí být ještě odhaleno. Přesto však se na pozadí všeho toho řešeného musíme prát: První odhalení obnoveného Diova oltáře v Berlíně ve 30. letech se časově „potkalo“ s nástupem nacismu, kterému dokonce poskytlo vítanou duchovní a estetickou inspiraci. S čím se potká jeho budoucí druhé odhalení, které má být ještě velkolepější?
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je publicista Datum: 31. května 2021 Foto: Wikipedie