S chutí jsem si přečetl knihu Roberta Stearnse „Tři domy“. Jsem vděčen za odvahu, se kterou autor kriticky hodnotí stav současného světa. Nad knihou jsem si sám ledacos ujasnil, něco zodpověděl – a některé přetrvávající otázky nově zformuloval…
Kniha hovoří o třech duchovních velmocích, ovládajících dnešní svět. Každá z nich je založena na určitém jasně definovaném názoru na svět. A to, jak na sebe vzájemně reagují, ovlivňuje, ba určuje dnešní svět. Těmito duchovními velmocemi jsou radikalizovaný náboženský systém islámu, agresivní humanistický sekularismus a na Bibli založený židovsko-křesťanský světonázor.
Stearns netvrdí, že tyto tři domy – tedy „dům“ islámu, „dům“ křesťanství a „dům“ humanismu – jsou jedinými myšlenkovými strukturami, které dnes ovlivňují svět. Takových domů, i poměrně početných a vlivných, je celá řada. Přesto však, právě tyto tři se zdají být těmi skutečnými hybateli současného světa. Oni jsou těmi „důležitými hráči“, jejichž počínání a vzájemné interakce určují osudy současného světa. A podle Stearnse právě mezi těmito třemi domy se odehraje „poslední bitva“ o globální dominanci v tomto světě.
Nebylo tomu tak vždy, kupříkladu ve 20. století mocnostmi, ovlivňujícími svět a bojujícími o jeho ovládnutí, byly především komunismus a nacismus. Islám byl v té doby ještě bezvýznamný a křesťanský dům byl jistě také na scéně, svým způsobem možná vlivnější než dnes, ale nebyl to on, kdo „nastoloval agendu“ tehdejšího světa.
Mám za to, že obraz „domů“ je skutečně výstižný, neboť dům znamená jednak samotnou stavbu (tedy instituce a struktury domu), ale zahrnuje také určitou množinu lidí, kteří k domu tak či onak náležejí. Kultura je pozadím, na němž se odehrává náš život, ovlivňuje příběhy, které sdílíme, svátky, které slavíme, definuje morální kód dané společnosti. Všichni jsme v té či oné míře svým domem nějak ovlivněni, určeni. Někteří se v těch domech narodili, jiní se pro ně rozhodli sami – přistěhovali se tam, ať už doslovně, fyzicky, nebo pomyslně, tím, že hodnoty domu přijali za své, vstřebali jeho kulturu, mají ji pod kůží.
Po vydání českého překladu knihy se objevila diskuse, zda koncept pouze tří domů je dostačující, vždyť hráčů, ovlivňujících dění, třeba jen v Evropě, je přece více. Není to přílišné zjednodušování? Nevykresluje si autor svět takový, jaký ho chce vidět? Vždyť třeba dům islámu zdaleka není jednolitý, šíitské a sunitské křídlo spolu svádějí stále krvavější zápas. A ani „křesťanstvo“ není jednotné, máme zde např. Trumpovské populisty a na druhé straně nacionálně – konzervativní obdivovatele Putina, a obě křídla se nějakým způsobem hlásí ke křesťanským kořenům a hodnotám. Ano, to je jistě pravda, nicméně nic to nemění na tom, že globálními hráči zůstává právě „islám“ a „křesťanstvo“, tak, jak je Stearns definuje. Pokud někdo opouští palubu tohoto židovsko-křesťanského pohledu na svět a vydává se na vlastní pěst na moře ve vlastní bárce, která se vymezuje jinak, pak prosím, je to nepochybně jeho právo, ale přestává být globálním hráčem těchto dnů, jak to chápe Stearns.
Myslím, že toto rozlišení mezi „domem“ jakožto určitou ideologickou či duchovní strukturou, která má svou vlastní dynamiku, a lidmi, kteří daný dům obývají, je pro porozumění celému kontextu klíčové. Stearnsova terminologie však není úplně jednoznačná a jednotná. Například tam, kde hovoří o „židovsko-křesťanském světonázoru“, by možná bylo přiléhavější mluvit např. o „židovsko-křesťanské tradici“ či případně o „křesťanstvu“. Bylo by tak zřejmější, že ne všichni lidé uvnitř „domu“ nutně osobně a s přesvědčením sdílejí všechny atributy, které autor danému domu připisuje. Leckdo by ještě něco přidal, či naopak ubral, nejde o přesný výčet článků víry. Jde o jakýsi souhrn hodnot, sdílenou kulturu a na ni navazující kódy chování, rituály, hierarchii autorit, určitý úhel pohledu na svět, který je dané kultuře víceméně společný.
Chápeme-li věc takto, pak je zřejmé, že dělící čáry mezi domy nejsou geografické, nekopírují hranice států, nýbrž jdou napříč, procházejí lidskými srdci, rozdělují rodiny i přátelé. Na území jednoho státu se nacházejí příslušníci celé řady „domů“. Mohou to být jak oddaní „následovníci“, kteří berou principy a hodnoty svého domu vědomě za své, nebo fanatičtí ideologové, tak i jeho pouzí „obyvatelé“, hlásící se jaksi „ze zvyku“ k tomu, co zdědili, či dokonce možná i „zajatci“, kteří v něm kupříkladu vyrostli nebo tak či onak sdílejí jeho osud, ale neztotožňují se s ním, naopak hledají cestu ven – a naleznou ji možná v tom, že se časem přichýlí k jednomu z dalších domů a změní tak svou identitu i svou loajalitu.
Tento pohyb mezi domy totiž nepochybně existuje, a jak autor opakovaně připomíná, každý z domů o něj vědomě usiluje – totiž udržet si srdce těch, kdo jej tvoří a získat i srdce dalších, získat nové „konvertity“. Vždyť o to se právě v životě hraje: o to, komu bude patřit tvé srdce, koho budeš uctívat. Všechny tři domy totiž mají i svůj spirituální, duchovní rozměr. Možná to zní překvapivě, vždyť liberální humanismus si zakládá na svém „sekularismu“, tedy „světskosti“, kterou chápe především jako popření existence jakékoliv nadpřirozené skutečnosti a odmítnutí jakýchkoliv „božských“ nároků na člověka a jeho život. Stearns se tím nenechává zmást a správně poznamenává, že každý z domů je (svým vlastním způsobem) i domem modlitby – chápeme-li ji jako „energii lidského srdce, nasměrovanou k nějakému vnějšímu zdroji“.
Každý z domů po svém odpovídá na základní otázky, s nimiž lidé zápasí odjakživa. Jejich odpovědi se navzájem samozřejmě liší, ba si i protiřečí, nicméně každý je v nějakém ohledu pro někoho přitažlivý, nabízí (nebo se to tak hledajícím alespoň jeví) cosi, po čem lidské srdce skutečně touží.
Kupříkladu nám křesťanům může islám připadat jako nepřitažlivý, ale může být, že pro někoho, kdo nemá žádnou duchovní zkušenost, se může jevit islámský obraz světa jako vítané řešení: Svět je rázem přehledný, získává jasné ukotvení: zde je dobro, zde je zlo, tady je Bůh a jeho zákon, role muže a ženy je jasně definovaná, prorok vše předzvěděl už před staletími, prostor pro osobní volbu je minimalizován. Islám trvá na tom, že existují absolutní hodnoty a měřítka – neshodne se s křesťanstvím, které to jsou a v čem spočívají, ale stejně jako ono trvá na tom, že nějaké existují, že člověk podléhá měřítkům, která si nestanovil sám. Lze se divit, že řada lidí, znejistěných morálním rozvratem mnoha Západních společností, nalézá právě v islámu vítané zakotvení – zejména v situaci, kdy se zdá, že „křesťanstvo“ samo podléhá relativismu a mnohé osvědčené hodnoty opouští?
Podobně liberální humanismus, který přichází léčit neduhy světa s medicínou zcela odlišnou od té islámské, je v něčem lákavý a může oslovovat lidská srdce. Svět šitý člověku „na míru“, oslava diverzity, plurality a svobody, možnost volby čehokoliv včetně vlastní sexuality, všechny pravdy stejně hodnotné, právo každého žít si i zemřít tak, jak se mu zdá nejlepší… Není už lidstvo dost zralé na to, abychom si to takhle mohli dovolit, a přestali se hrbit před absolutními nároky mimosvětských skutečností?
Je tedy zřejmé, že tři domy přinášejí alternativní pohled na svět a vše, co je v něm. Což ale nemohou pokojně koexistovat vedle sebe? Ano, bylo by to možné, ovšem za předpokladu, že všichni respektují a dodržují tatáž pravidla. Avšak tak tomu zjevně není. Jejich pohledy na mnohé podstatné skutečnosti našeho světa se radikálně liší: jednu a tutéž událost interpretuje každý z nich zcela jinak! Jejich recepty na řešení problémů se diametrálně rozcházejí – a co je nejhorší, nelze je sladit, nelze je harmonizovat. Co je pro jednoho černé, je druhému bílé. Každý z nich na základě své vlastní hierarchie hodnot po svém určuje, co je dobré a co zlé. A z jejich rozdílných morálních kódů vyplývá i rozdílný přístup k tomu, co je považováno za omyl a nepravdu, i k jeho nositelům. Proto třeba islám nemá žádný problém požadovat smrt svých „odpadlických“ odpůrců. Naopak dům světského humanismu odmítá tento rys islámu vzít na vědomí a zavírá před ním oči. V humanistickém „světě“ je naopak největším proviněním myslet si, že je v lidských možnostech nahlédnout něco jako nepochybně pravdivé a trvat na tom. Takový postoj bává pak snadno hodnocen jako „netolerantní“ – a netoleranci přece není možno tolerovat!
Každý z domů tedy na základě své vlastní hierarchie hodnot po svém určuje, co je dobré a co zlé. A nejde vůbec jen o akademickou debatu, dotýká se velmi zásadně našeho světa. Podle Stearnse totiž dnes nejde o nic menšího, než o otázku: Který dům lépe zastřeší lidský život na tomto světě? Který z domů je schopen zajistit, že v nadcházejících dobách zůstane svět svobodným? Tak svobodným, že umožní a bude garantovat svým obyvatelům svoboda slova, svobodu vyznání a svědomí?
Porovnáme-li světonázory s praxí, kořeny s ovocem, pak jako nejlépe disponovaný k tomuto úkolu se jeví dům křesťanský – ten ostatně již s budováním civilizace svou zkušenost má. Vždyť mnohá dobra, jímž se dnes těší obyvatele Západu (a která obdivují a po kterých touží obyvatelé zbytku světa) jsou plodem křesťanství, jež bylo v prvních staletích našeho letopočtu vmíseno do tehdejší antické kultury jako kvas, který žena z novozákonního Lukášova podobenství vmísí do tří měřic mouky, až všechno prokvasí.
Je-li tomu tedy tak, pak co dělat, aby byl tento dům ubráněn? Aby nepodlehl útokům z prava, ani z leva, a zůstal nadále obyvatelným příbytkem a skrýší?
V tomto bodě dělá Stearns ve své knize určitý úkrok stranou. Většinu knihy věnuje rozboru jednotlivých domů a jejich konfliktu, a to optikou tohoto, pozemského, viditelného světa a života. Avšak ve chvíli, kdy by měl naznačit strategii obrany domu, který shledává nejperspektivnějším, tedy obrany „křesťanstva“, opouští náhle scénu a hovoří o tom, že je zde ještě jeden dům – neviditelný dům Božího království, dům, který si na zemi buduje sám Pán, dům tvořený těmi, kteří „jsou Jeho“. Ano, to je jistě pravda, stejně jako připomenutí, že tento Dům není totožný s oním pozemským domem „křesťanstva“, přesto, že se s ním do značné míry překrývá. Zbraně, jímž má být hájen Boží neviditelný dům, nejsou fyzické, stejně jako nepřátelé, kteří jej ohrožují, nejsou tělesní, jde o zápas duchovní, vždyť jde o „království, které není z tohoto světa“.
Odhodlání k tomuto zápasu jistě potřebujeme, stejně jako povzbuzování do něj. Robertu Stearnsovi patří dík za to, že zdůraznil sepětí tohoto neviditelného zápasu s tím, co je kolem nás vidět velmi výrazně. Přesto však je zde celá řada otázek, které stále čekají na zodpovězení: Co tedy s tím domem pozemským? Duchovní zápas nás nezbavuje odpovědnosti za pozemskou vlast, a to jak na rovině národní, tak na rovině (řekněme) civilizační: Jaká tedy má být křesťanská strategie obrany domu, který jako lidé obýváme, který „je z tohoto světa“? Má vůbec býti hájen? Jak, jakými zbraněmi, do jaké míry a za jakou cenu?
Myslím, že těmto otázkám neutečeme, ba naopak budou stále naléhavějšími…