O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.
Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato, že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.
U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Zamyšlení nad střelci
Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.
Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.
Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Přijde již brzy konec? Jak se připravit?
Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.
Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?
Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.
Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.
V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.
Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.
Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 19. června 2024 Foto: Pixabay – ilustrační