V červenci t. r. se v Poslanecké sněmovně projednával poslanecký návrh zákona, který měl umožnit adopci dětí homosexuálům a lesbám. Po vystoupení poslankyně Pavlíny Nytrové se rozvířila vášnivá debata, která se ovšem týkala spíše samotného vystoupení paní poslankyně než meritu věci. Několik závažných otázek bylo ovšem zmíněno.
Najít odpověď na tuto otázku je nesmírně nesnadné, a to z celé řady důvodů. Prvním z nich je, že aby odpověď uspokojila obě strany sporu, musely by se tyto strany shodnout na tom, co je žádoucí; jinými slovy, podle jakých kritérií zhodnotíme, zda jsou na tom děti stejně, lépe nebo hůře.
Málo nám pomohou subjektivní výpovědi těch, kdo v takových svazcích vyrůstali. Pokud někdo vyrůstal v homosexuálním svazku, dá se předem očekávat, že mu to připadalo normální, a to zejména v útlém dětství, kdy vlastně neměl srovnání.
Podobně malému Romovi, jenž vyrostl ve „vyloučené lokalitě“, připadá normální život ve vyloučené lokalitě, a malému princi, jenž je synem miliardáře, připadá normální jet do školy limuzínou, přestože je škola vzdálená pouhých šest set metrů.
Další problém je v tom, co považují za normální rodiče či vychovatelé. Pokud je někdo stoupencem postmoderní sexuální výchovy, bude považovat za beznadějně retardovaného osmiletého kluka, který netuší, co je to kondom, natož aby ho uměl používat, nebo stejně starou dívenku, která nezná slovo masturbace. Pokud je někdo stoupencem klasické rodiny, pak bude litovat děti, které nevědí, co je to stud.
Obě strany se tedy těžko dohodnou tam, kde jsou v otázkách i odpovědích zakódované hodnotové soudy. Pak nám tedy zbývají pouze oblasti, kde lze alespoň něco dokládat statisticky, například výskyt duševních chorob v tom či onom vzorku populace. Ale i zde je třeba, máme-li se domluvit alespoň na tomto poli, určité shody.
Jaký vzorek populace považujeme za dostatečně velký, aby měl určitou vypovídací hodnotu? Koho zkoumáme? „Sklon k homosexualitě“ se nám bude přirozeně jevit jako vyšší, budeme-li zkoumat vězně nebo vojáky, kteří nemají šanci přijít se ženami do styku, a pokud ano, tak pouze výjimečně.
Je zde pochopitelně nebezpečí, že jakoukoli studii prohlásí protistrana za nedostatečnou či zmanipulovanou. Jelikož jde o otázku nesmírně zideologizovanou, jeví se shoda téměř nemožná. I tam, kde bychom se shodli na pečlivým průzkumem získaných datech, je otázka, zda se shodneme na jejich interpretaci.
Uvedu příklad: V České republice se zatím (na rozdíl od naprosté většiny jiných zemí) zdá, že registrovaná partnerství jsou výrazně stabilnější než heterosexuální manželství. Za deset let bylo uzavřeno něco přes dva tisíce těchto registrovaných partnerství a ukončeno jich bylo jen několik málo stovek, takže by se mohlo zdát, že jde o nesrovnatelně lepší výsledek než více než 50 procent rozvedených manželství.
Problém je ovšem v tom, že sám počet uzavřených registrovaných partnerství nám nic neřekne o tom, kolik z nich jich stále ještě trvá. Jak tyto vztahy končívají? Rovněž rozvodem? V kolika případech pouze tím, že partneři se jednoduše rozstěhují?
A pak je zde ještě závažnější otázka. Jak je to s „bokovkami“ registrovaných partnerů? Bez podobných údajů, které se u nás nijak nezkoumají, lze těžko dojít k jakýmkoli spolehlivým závěrům. Kromě toho je Česká republika se svými 10 miliony obyvatel pro podobné výzkumy poměrně malá. Pokud je nám známo, nejvíce takových průzkumů se uskutečnilo v USA.
Relevantní průzkumy
Určité relevantní průzkumy existují, bohužel však ani akademický výzkum není prost politických či ideologických tlaků. Příkladem může být poměrně známá aféra spojená s výzkumem amerického sociologa Marka Regneruse. Byť celá aféra nese Regnerusovo jméno, ve skutečnosti se jednalo o reakci na dvě nezávislé studie od dvou různých autorů.
Každý z nich pochází z jiné univerzity a zabývá se jinou oblastí sociálněvědního výzkumu, spojily je však dvě věci. Ve stejnou dobu projevili zájem o stejné téma – dopady homosexuálního rodičovství na děti, a oba text poslali do amerického odborného časopisu Social Science Research (texty byly publikovány v roce 2012).
První text z pera Lorena Markse upozorňoval na zásadní metodologická omezení existujících studií na téma homosexuálního rodičovství (například malé a nereprezentativní vzorky). Autor netvrdil, že je homosexuální rodičovství škodlivé, upozornil však na to, že není korektní dělat na základě existujících výzkumů závěry o tom, jak si děti z různých typů rodin stojí.
Byť se jednalo o věcný a metodologicky orientovaný text, reakce na něj byla bouřlivá. Zpochybnil totiž oficiální prohlášení American Psychological Association z roku 2005, že „výzkumy ukazují, že děti z homosexuálních rodin nejsou nijak znevýhodněné“. Marks se ve své studii prohřešil tím, že ukázal, že výzkumy ve skutečnosti neukazují vůbec nic.
Reakce na Marksův text byla bouřlivá i proto, že byla otištěna ve stejném čísle jako Regnerusova studie srovnávající dospělé jedince pocházející z heterosexuálních a homosexuálních rodin. Aby získal větší vzorek a překonal jedno ze zásadních omezení starších studií, zařadil Regnerus mezi potomky z homosexuálních rodin všechny osoby, jejichž rodiče prožili alespoň část svého života v homosexuálním partnerství.
Sice tak mohl díky většímu vzorku udělat průkaznější statistické analýzy, jeho definice homosexuálních rodin se však zároveň stala hlavním terčem kritiky. Vzhledem k tomu, že homosexuální partnerství jsou obecně vysoce nestabilní (což platí bez ohledu na přítomnost dětí), jen zlomek studovaných dětí žil s rodiči stejného pohlaví dlouhodobě.
Kritici Regnerusova přístupu proto studii napadli s tím, že jeho vzorek zahrnuje i krátkodobé homosexuální svazky, a nikoliv „skutečné“ homosexuální rodiny. Pokud však odhlédneme od problémů s definicemi toho, co je „skutečná“ homosexuální rodina, byly výsledky Regnerusovy studie jednoznačné. Děti, jejichž rodiče žili v homosexuálním svazku, mají v dospělosti řadu sociálních, emociálních a vztahových problémů.
Otištění obou článků vyvolalo jeden z největších skandálů v historii sociálních věd. V jeho centru nestáli jen Marks a Regnerus, ale i editor časopisu, který dovolil otištění jejich textů. Časopis musel pod tlakem projít speciálním auditem, který měl prošetřit kvalitu recenzního šetření.
Při auditu se sice ukázalo, že oba texty anonymně hodnotilo a doporučilo k publikaci šest „hvězdných“ kapacit z oboru rodinných studií, situaci to však příliš neuklidnilo. Převážná část kritiky se totiž nezabývala podstatou studie, ale spíše osobními postoji autorů.
Regnerusova aféra naštěstí neznamenala úplný konec výzkumu dětí z homosexuálních svazků. Jednou z nejrozsáhlejších novějších studií je práce amerického sociologa Paula Sullinse, která vyšla v recenzovaném vědeckém časopise British Journal of Education, Society & Behavioural Science.
Sullinsova studie je výjimečná tím, že zpracovává údaje za více než 200 000 amerických rodin, včetně více než 500 svazků homosexuálních. Byť se ani v tomto případě nejedná o zvlášť velký vzorek, výrazně převyšuje počet homosexuálních rodičů, s nimiž studie běžně pracují.
Sullinse zajímalo, jak si děti z homosexuálních a heterosexuálních svazků stojí v diagnostických testech, jak sami rodiče hodnotí emocionální stav svého dítěte nebo zda rodiče konzultovali psychické problémy svých dětí s dětským lékařem, a zda má dítě nějaké speciální vzdělávací potřeby. Bez ohledu na to, jaký indikátor použil, byly výsledky poměrně jednoznačné: u dětí vyrůstajících s homosexuálními rodiči byl přibližně dvojnásobný výskyt emocionálních a výchovných problémů.
Sullins se však nespokojil jen s konstatováním, že děti z homosexuálních svazků mají více problémů než děti z heterosexuálních rodin, ale snažil se odhalit mechanismy, které pozorované rozdíly mohou vysvětlit. Především se snažil zjistit, zda mají pravdu ti, kdo tvrdí, že i pokud rozdíly mezi dětmi vyrůstajícími s homosexuálními i heterosexuálními rodiči existují, nemá to nic společného se strukturou rodiny či sexuální orientací rodičů.
Řada zastánců homosexuálního rodičovství totiž dává horší výsledky dětí vyrůstajících s homosexuálními rodiči do souvislosti s diskriminací homosexuálních rodin. Zastánci tohoto vysvětlení poukazují na to, že homosexuální svazky jsou nestabilní kvůli sociálnímu tlaku, kterému čelí, nebo že stigmatizace homosexuálních rodin zvyšuje jak výskyt psychických poruch u rodičů, tak například šikanu dětí.
Všechny tyto problémy spojené se stigmatizací homosexuálních rodin se pak odrážejí v horších výsledcích dětí vyrůstajících s rodiči stejného pohlaví. Kdyby však společnost homosexuální partnerství přijala a přestala homosexuální rodiny znevýhodňovat, děti žijící s homosexuálními rodiči by se neměly nijak lišit od dětí žijících v tradiční rodině.
Sullinsova studie však podporu těmto argumentům neposkytla. Ukázala totiž, že děti z homosexuálních rodin nebyly vystaveny vyšší stigmatizaci či šikaně. Výskyt psychických a emocionálních problémů u dětí s homosexuálními rodiči byl navíc výrazně vyšší i poté, co studie zohlednila délku svazku či psychické problémy rodičů.
Sullins proto na základě svých dat dospěl k závěru, že hlavním faktorem vysvětlujícím rozdílný výskyt psychických a emocionálních problémů dětí z rozdílných rodinných struktur je biologický vztah mezi rodiči a dětmi. Nejen Sullinsova, ale i řada jiných studií totiž systematicky ukazuje, že nejvíce prospívají děti, které vyrůstají s oběma biologickými rodiči.
Z principu věci však všechny děti vyrůstající s biologickými rodiči žijí v rodinách heterosexuálních. Podobná biologická blízkost však není v homosexuálních svazcích principiálně možná. I pokud se jedná o společný „rodičovský projekt“, je dítě biologickým potomkem pouze jednoho z partnerů.
Absence společného biologického vztahu pak často vytváří specifickou dynamiku, v níž nebiologický rodič soutěží o stejnou roli matky či otce jako rodič biologický, což komplikuje rodinné vztahy a může narušovat zdravý vývoj dítěte.
Závěr
Často slýcháme nebo čteme otázku: „Není lepší, aby dítě vyrůstalo ve svazku dvou osob stejného pohlaví, než aby trpělo v dětském domově?“ Jistě, jsou hraniční případy. Je lepší, když dítě vyrůstá u dvou homosexuálů než v heterosexuální rodině, kde jsou oba rodiče alkoholici, bojující mezi sebou a navíc ještě zanedbávající či dokonce týrající své dítě.
Musíme si ale vždy ujasnit, o čem mluvíme. Porovnáváme statistickou pravděpodobnost, s jakou bude dítě vyrůstající v klasické rodině a dítě vyrůstající v homosexuálním svazku trpět duševní poruchou nebo mít problémy se zákonem, nebo řešíme konkrétní případ?
Nijak nevoláme po šikaně či dokonce kriminalizaci homosexuálů. Pokud ale jde o rodinu, mělo by být jasně řečeno, že stabilní svazek biologických rodičů vytváří – přinejmenším z hlediska statistického – jednoznačně nejlepší prostředí pro rozvoj dítěte. Jakékoli zpochybňování „klasické“ rodiny je nepřímým útokem na děti a konec konců na celou společnost.
O autorech
Dan Drápal je bývalý pastor Křesťanských společenství, publicista a překladatel, Dana Hamplová pracuje v Sociologickém ústavu Akademie věd.