Když zveřejním nějaký článek týkající se politiky, ozve se zpravidla několik čtenářů, kteří hodnotí můj článek více méně podle toho, zda jsem Evropskou unii dostatečně zkritizoval. Když se jim zdá, že nejsem v kritice Evropské unie dostatečně razantní, vyčtou mi to a upozorní mě na to, že Brusel je horší než kdysi Moskva, o unijních představitelích mluví jako o „soudruzích“, případně mě přesvědčují, že Evropská unie je větší nebezpečí než Ruská federace. Obávám se, že tento článek je nepotěší, vlastně se mi ani moc nechce do psaní, leč přesto mám naději, že jsou lidé, kteří se nespokojí s povrchností a kteří se nenechali zaslepit nenávistí.
Jsou legitimní důvody, proč z EU vystoupit. Jsou ale i legitimní důvody, proč v ní zůstat. Pokud někdo horuje pro vystoupení z EU, měl by mít jasno v tom, jaké kroky bude třeba podniknout a v jakém pořadí. Tito lidé by nyní měli pečlivě pozorovat, jak se Británii daří. Můžeme se poučit z jejích chyb i z jejích úspěchů.
Pamatujme ale na to, že to, co fungovalo (nebo bude fungovat) ve Velké Británii, nemusí stejným způsobem fungovat i u nás. Je ale dobré přemýšlet o nákladech. Václav Klaus mladší chce vystoupit z Unie, ale nezatajuje svým čtenářům, že to může mít za následek dramatický pokles životní úrovně. Britští exportéři se jistě mohou těšit z poklesu libry; nevím ale, jak ho nesou britští důchodci, kteří jsou zvyklí polovinu roku (tu chladnější) trávit v Portugalsku, Španělsku, na Maltě či v Bulharsku. Ti se patrně tolik neradují.
Občas mě někdo v reakci na mé články přesvědčuje, že Rusko je větším nepřítelem než radikální islám. Jiní mě zase přesvědčují o opaku. V podstatě lidé vidí trojí nebezpečí – EU, islám a Rusko, potažmo Čínu. Ano, uznávám, toto vše jsou pro nás v jistém smyslu nebezpečí. Jenže každé je jiného druhu a nemá cenu je mezi sebou srovnávat, natož poměřovat, které je větší. Mnohem užitečnější je přemýšlet o tom, v čem tato nebezpečí vlastně spočívají a jak jim čelit.
Neměli bychom nechávat stranou skutečnost, že do jisté míry jsme si nebezpeční my sami. Odmítání určitých prvků, spjatých s EU, je potřebné a legitimní; u mnohých lidí ale pozoruji cosi jako otrockého ducha. Srovnávají Brusel s Moskvou, a nejsou si vědomi, že se neustále staví do role nikoli dospělých, svéprávných lidí, ale že sami sebe vnímají jako oběti hříček temných sil. Pro ně je Brusel „oni“, a „oni“ „nás“ chtějí nějak obalamutit. Bohužel se to děje i na rovině vrcholové politiky. Václav Klaus kdysi bagatelizoval význam Visegrádu – já toto uskupení vidím jako šanci, kterou bychom měli kultivovat. Ne, nejsme premianty, kteří by se jen zdržovali ohledem na ostatní – premiantem je v mnoha ohledech Polsko. Udělalo obrovský krok kupředu na ekonomické rovině, ale především je schopno v rámci Unie vyjednávat – my umíme spíše jen fňukat, jak nás zase převálcovali.
Tato mentalita oběti je doprovázena podobným pocitem, jaký byl mnoha Čechům vlastní za komunismu: „Vidíte, stejně se nedá nic dělat.“ Pak i dobré věci dokážeme prezentovat způsobem k cíli nevedoucím – a naopak vedoucím nás do izolace. Souhlasím s přijetím ústavního zákona o právu držet zbraň – proč je ale nutné vykřikovat, že tento zákon přijímáme navzdory unijní směrnici omezující některé druhy zbraní? Děláme truc, ale naprosto zbytečný – to, co unijní směrnice zakazuje, u nás nebylo povoleno a nebude to povoleno ani novým ústavním zákonem. Tato dvě opatření se jednoduše obsahově míjejí.
S kvótami je to podobné. Ano, jsem rád, že sem vláda nepouští muslimy. Vícekrát jsem psal, že pokud by zde byla větší muslimská menšina, hrozí nám stejný osud jako zemím, které ji už mají. Naše vláda má pravdu, že kvóty nefungují. Domnívám se, že lze k migraci formulovat srozumitelnou, jasnou a přitom nekonfrontační politiku.
Na závěr se chci vyjádřit k tomu, co mně a mnoha mým příznivcům i kritikům vadí nejvíc: Je to prosazování homosexuální ideologie, snaha omezovat vliv rodičů na vlastní děti a prosazovat různé kvóty pro ženy apod. Mnozí z nás cítí z Unie velký tlak na tyto věci. Je ale třeba si uvědomit, že jakkoli je ten tlak nepřehlédnutelný, všechny tyto věci zůstávají v kompetenci členských států. Evropský parlament si může v těchto věcech odhlasovat, co chce; nakonec ale bude záležet na našem parlamentu. Představa, že nám „Unie“ v této oblasti něco „vnucuje“, je mylná. Je důležité volit takové poslance, kteří dokáží této ideologii účinně čelit. Tato postmoderní ideologie by zde existovala i bez Evropské unie – viz Kanada, Spojené státy, Austrálie, Nový Zéland, Norsko… Chceme-li bojovat proti této ideologii, tak proti ní bojujme – nepodléhejme ale dojmu, že když bojujeme proti EU, porazíme i tuto ideologii.
Mnozí lidé dnes řeší otázku, zda máme být v „tvrdém jádru“ Unie či na periferii. Mnozí argumentují, že bychom měli být vůči Unii vstřícní, abychom se na té periferii neocitli. Pro mě je ale otázka, zda periferie či tvrdé jádro, špatně položena. Jasněji položena je otázka, zda přijmout euro či nikoli, zda mít společný evropský rozpočet či nikoli, atd. Přijímat euro jen kvůli tomu, abychom zůstali v jádru, mi přijde zpozdilé. Teď jsou mnozí nadšeni z nového francouzského prezidenta Macrona. Jádro unie, to je především Německo a Francie, a nemohu si pomoci, zatím vidím jejich zájmy co se týče eura jako antagonistické. Osobně bych se ekonomicky k Německu připojil, k Francii nikoli. Teď můžeme být ještě několik let pozorovateli, jak se toto „jádro EU“ vlastně vyvine. Myslím, že to zatím rozhodně jasné není.
Mezi tím se můžeme učit mluvit jasně, tam, kde je to zapotřebí, opustit mentalitu obětí vláčených mocnějšími, než jsme my sami, zkusit být v něčem pozitivní a neantagonizovat tam, kde tím můžeme jen ztratit, nikoli získat.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto:Creative Common Search
[adrotate banner=“20″]