Když jsem se přestěhoval do Jeseníku, pozval jsem starší sboru, aby promodlili můj nově nabytý byt. Když jsem ho kupoval od předchozí majitelky, pozval jsem ji na oběd do restaurace a ptal jsem se, kdo v tom bytě bydlel dříve. Naštěstí se nijak nepídila, proč mě to zajímá, takže jsem to nemusel vysvětlovat.
Pokusím se v tomto článku vyjádřit názor na určité věci, které mají duchovní význam, ale u kterých musíme dávat pozor na dvojí nebezpečí – mohli bychom určité úkony podcenit, nebo naopak přecenit.
Nicméně zpět k promodlování bytu. Vím o jednom domě v jisté pražské čtvrti – jde o velký činžák postavený v meziválečných letech – v němž došlo od konce druhé světové války do sedmdesátých let ke dvěma vraždám a třem sebevraždám. Poslední z oněch sebevražd se odehrála v bytě jedné mé známé. Mladá dívka spolykala nějaké prášky.
Když se oné známé narodila holčička, měla od dvou let podivné záchvaty – začala se dusit. V nemocnici nic nezjistili. Když se to opakovalo, doporučili mamince, aby s dcerkou trávila hodně času v horách nebo u moře. Později jsem zjistil, že ona dívka, která spáchala sebevraždu, spolykala prášky, které zablokovaly dýchání a ona se v podstatě udusila.
Náhoda? Možná ano. Ale od té doby jsem se setkal vícekrát s podobnými jevy, než abych nad nimi mávl rukou. Jsou místa, která jsou prokletá, a místa, která jsou požehnaná. Vzpomeňme na proroka Elíšu, který nasypal sůl do pramene vody, která ničila život obyvatelům Jericha. I to bylo kdysi prokleto a kletba se po mnoha letech naplnila (viz 1Kr 16,34). Ano, na místech či předmětech mohou nějakým způsobem ulpět hříchy předků nebo předchozích majitelů. A my máme autoritu rušit skutky ďáblovy, podobně jako je rušil Pán Ježíš (1J 3,8).
Nyní z jiného soudku: Když někteří lidé přijdou ke Kristu a zjistí, že v jejich životě nebo v životě jejich předků existuje nějaká spoutanost, jsou vedeni k tomu, aby vyznávali jednak svůj hřích, jednak hříchy předků. I tato praxe může být nejen legitimní, ale i blahodárná.
Tento článek ale píšu zejména pro to, abych varoval před extrémy. Tyto věci můžeme přecenit – nebo podcenit.
Tak třeba při vysvěcování bytu není třeba zjišťovat, zda jeho předchozí majitel nemluvil vulgárně nebo zda se v dotyčném bytě jeho synovec nedopustil cizoložství. Nesnažme se být předuchovnělí. Moje maminka, která během svého života udělala s předuchovnělostí některých křesťanů negativní zkušenosti, v této souvislosti citovala verš z knihy Kazatel (7,16 Kr.): „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“
Na druhé straně, pokud v předmětném bytě bydlel pasák, který provozoval nevěstinec, pak bych si kladl otázku, zda se tam vůbec stěhovat.
V této souvislosti potřebujeme dar rozlišování. Pokud šlo o byt mé zmíněné přítelkyně, radil jsem jí, ať se odstěhuje. Tuto radu nepřijala a po třech letech sama zemřela ve věku čtyřiceti let. V jiných případech jsem měl naopak jistotu, že určitý byt nebo dům můžeme promodlit a „zabrat pro Ježíše“. Je ale důležité, aby ho obývali lidé, kteří chtějí žít s Bohem. Tyto věci nefungují nějak magicky. Pokud někdo žije ve vzpouře proti Bohu, může nechat byt vysvěcovat, kolikrát chce, a ono to nebude fungovat. Bohu záleží především na našem srdci, ne na našem bytě.
Podobně potřebujeme dar rozlišování, když promodlujeme minulost nějakého člověka. Opět je zde dvojí nebezpečí: přecenění a podcenění. Slyšel jsem o lidech, kteří promodlovali svůj život nebo život druhých do desátého pokolení – o tom se domnívám, že jde o úlet. Pokud ale jde o „dědictví marnosti“ po rodičích či prarodičích, pak by byla chyba to nepromodlit. Jen je třeba tomu dobře rozumět: Jedna věc jsou hříchy, kterých jsem se dopustil já sám. Tam nesu vinu, tam musím činit pokání. Druhá věc jsou hříchy mých předků. Tam vinu nenesu, nicméně nesu důsledky hříchů mých předků, a v Písmu Bůh říká, že bude stíhat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení (dále do minulosti bych tedy nechodil). Od hříchů předků se mohu oddělit, mohu je vyznat, ale nemohu se z nich kát stejným způsobem, jako se mám kát z hříchů vlastních.
Při těchto úvahách je třeba rozumět tomu, kam až sahá naše autorita. Uvedu příklad: Větší rodinný domek vlastní dohromady čtyři majitelé, z nichž jeden je biblicky věřící křesťan, zatímco další tři jsou nevěřící a jeden z nich je ještě k tomu člověk, kterého bych nazval „deklarativním hříšníkem“, tedy člověk, který ví, že hřeší, a ještě si z toho dělá legraci. V takovém případě křesťan nemá autoritu nad celým domem. Jistě, může se za něj modlit, může se modlit za svou ochranu, ale nemá autoritu modlit se za očištění celého domu. Musel byl další majitele vyplatit.
Všechny tyto a jim podobné úkoly ovšem mají smysl, jen když člověk žije v poslušnosti a pěstuje zdravé duchovní návyky: Čte Písmo, modlí se a našel své místo v Božím lidu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 28. října 2020 Foto: Pixabay – ilustrační