Papež navrhl změnu znění Modlitby Páně. Místo slov „neuveď nás v pokušení“ by modlitba Páně měla znít „nedopusť, abychom upadli do pokušení“. Papež a zastánci této změny argumentují tím, že Bůh přece do pokušení neuvádí, jak je to ostatně jasně řečeno v listu Jakubově: „Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší“ (1:13).
Nesčetněkrát jsem o pokušení kázal a vyučoval. Chceme-li věci porozumět, připomeňme si ještě jedno důležité místo, rovněž z listu Jakubova: „Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení. Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo“ (1:2-4). Lidem, kteří hledají v Písmu rozpory, se tato místa přímo nabízejí, jsou téměř nahrávkou na smeč. Proč se tedy modlíme „neuveď nás v pokušení“, když se máme z pokušení radovat?
Považuji Písmo za inspirované. To neznamená, že je inspirovaný každý překlad. Nebo že různé překlady vykazují stejnou míru inspirace. Domnívám se však, že Písmo se nám dostalo do rukou v podobě, v jaké to Pán Bůh chtěl, a že, slovy Toma Wrighta, Písmo je jedním z průsečíků, kde se setkává nebe se zemí.
Z hlediska překladu současná diskuse řeší dle mého názoru neexistující problém a nevšímá si problému existujícího. Argumentuje se tím, že nevíme, jaké bylo aramejské znění modlitby Páně (Ježíš Modlitbu Páně patrně vyslovil aramejsky, i když stoprocentně jisté to není). V tom ale nějaký zásadní problém nevidím. Řecké sloveso mé eisenénkes čistě etymologicky vzato znamená „nevnes“ spíše než „neuveď“, ale tím argumentovat nechci. V knížce Inspirovanost Písma vysvětluji, že „etymologizace“ může být dokonce škodlivá. Musíme vycházet ne z toho, co slovo etymologicky „znamená“, ale v jakém smyslu ho používali lidé, kteří ho použili a kteří ho posléze poslouchali či četli. Takže z hlediska znění je překlad „neuveď nás v pokušení“ dle mého názoru v pořádku.
Je zde ale jiným problém, který doposud nebyl zmíněn. Řecké slovo peirasmos se dá do češtiny přeložit buď jako „pokušení“, nebo jako „zkouška“. V češtině jde o dva jasně odlišené významy: Pokušení není totéž co zkouška. Když vám povodeň vezme dům, může to být pro vás velká zkouška, ale není to pokušení. Když chcete přestat kouřit a hrozně toužíte si zapálit, pak je to pokušení, nikoli zkouška. Zkouškou se to arci může stát, když vám přítel nabízí kvalitní cigaretu, po které byste dříve s nadšením sáhli, a přitom ví, že se snažíte přestat kouřit.
Takže uvedená věta by mohla znít „neuveď nás v pokušení“ nebo „neuveď nás do zkoušek“, a v tomto případě opravdu záleží na kontextu a na porozumění překladatele. Papežem navrhovaná změna není jiný, lepší překlad. Je to změna Modlitby Páně. V případě pokušení/zkouška jde o dvě alternativní znění, čistě jazykově stejně oprávněná.
Dobrou zásadou písmáků je vykládat Písmo Písmem. Raní křesťané si byli nepochybně vědomi napětí (nikoli nutně rozporu) mezi Modlitbou Páně a Jakubovým textem. Zřejmě ale považovali za vhodné toto napětí v kánonu ponechat. Ostatně ponechali tam napětí mnohem závažnější. Takovým do očí bijícím „rozporem“ jsou dva starozákonní verše o tom, jak byl David „ponuknut“ k sečtení Izraele. Podle jednoho textu jej k tomu ponukl Bůh, podle druhého Satan. Opravovači Modlitby Páně se tímto „rozporem“ nezabývají, protože se s uvedenými texty nesetkáváme příliš často – na rozdíl od Modlitby Páně, kterou se mnozí z nás modlí denně.
Raná církev si byla nepochybně vědoma i napětí mezi čtyřmi evangelisty a různých do očí bijících nesrovnalostí v knize Zjevení. (Šelma má sedm hlav, ale jen jedna ústa, mluvící rouhavé věci – no, chystám o tom knihu, to si počtete.)
Návrhů na změny nejen Modlitby Páně, ale i celého biblického textu se v posledním století vyrojilo bezpočet. Snad nejrozsáhlejší úpravy navrhovala „feministická Bible“, o níž jsem se dověděl ještě před sametovou revolucí. Neměl jsem ji nikdy v ruce, ale četl jsem pár ukázek typu: „Ty jsi náš Otec i Matka“ (tam, kde je v originále jen Otec). Ve srovnání s tímto počinem je papežův návrh téměř neškodný. Věcně má papež pravdu: Bůh nás skutečně neuvádí do pokušení, jak plyne z Jakuba. A někdo hledající, který neslyšel Drápalovo kázání o pokušení, by se skutečně mohl pohoršit.
Jenže jakmile začneme odstraňovat ze své víry a ze svých textů vše, co by mohlo někoho pohoršit, ocitáme se na šikmé ploše. Proto se přimlouvám, abychom text Modlitby Páně – a veškeré biblické texty – neměnili. Ta věta z Otčenáše se zdá „ložená“ – opravdu by mohla někoho splést. Jenže jakmile začneme Bibli „vylepšovat“ a „harmonizovat“, vydáváme se na cestu, na které se později těžko zastavíme. A většina parafrází, které chtějí učinit biblický text „srozumitelný dnešnímu člověku“, nakonec končí jako pokus přizpůsobit Boží zvěst současnému ideologickému mainstreamu – ať už jde o přístup k sociálním otázkám nebo genderové ideologii. Možná Pán Bůh nechtěl, abychom to měli všechno snadné a nekonfliktní. Možná si přál, abychom se s biblickým textem trochu „poprali“. Když začalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých lete minulého století maninské probuzení, měli jsme pro nově obrácené pouze pašované „kraličky“ – Bible kralické z roku 1613 vázané v nepěkném, ale praktickém plastu. Možná jen staromilecky vzpomínám, ale mám dojem, že úcta k biblickému textu, ale i jeho znalost, byly na nesrovnatelně vyšší úrovni než dnes.
Vzpomínám si, jak jsme byli s manželkou v roce 1992 čtvrt roku ve Spojených státech. Hostilo nás několik pastorských rodin. Zjistil jsem, že žádný z pastorů neuměl ani řecky, ani hebrejsky. Měli ale k dispozici někdy až několik desítek překladů do angličtiny, a to od překladů téměř (domněle) doslovných po vyložené parafráze, v nichž jste již biblický text ani nepoznávali. Znalost Písma ale byla přes množství nejrůznějších pomůcek poměrně nízká. Když jsem studoval na teologické fakultě, úcta k Božímu slovu se tam nijak zvlášť nepěstovala. Ale znalost řečtiny a hebrejštiny je něco, zač evangelické církvi vděčím – ochránila mě od mnohých poblouzení.
Obávám se ovšem, že alespoň u části křesťanstva se snahy „vylepšit“ Písmo nakonec prosadí. Odpovídá to sekulárním trendům například předělávat (nebo, když to nejde, rovnou zakazovat) pohádky a dětské knížky. Dělali to už komunisté. I za jejich vlády vyšla krásná knížka Franty Župana Pepánek Nezdara v původním znění. Po několika letech vyšlo nové vydání, poněkud vykuchané. Byly odstraněny všechny zmínky o kostele, náboženství, modlitbě a podobných věcech. Slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobným způsobem jiní ideologové „vykuchali“ i Pipi Punčochatou.
Vraťme se však k tomu pokušení. Bůh nás jistě neuvádí do pokušení v tom smyslu, že by nastrojil věci tak, abychom v nich padli. Nikdy si nepřeje, abychom ve zkoušce podlehli. Nicméně zkoušky z naší životní dráhy neodstraňuje. Neměli bychom si je přát, natož je vyhledávat. Proto se modlíme, aby nás do nich Bůh neuvedl. Když ale přesto přijdou, nemusíme si zoufat. Jakub dokonce říká, že se v nich máme radovat. Kdyby nebylo zkoušek, nestali bychom se trpělivými lidmi. Božím ideálem není umetená cestička, z níž je odstraněno vše bezkonfliktní. Zkoušky na vás určitě přijdou. Pokuste se zaujmout k nim biblický postoj – a zkouška vás posílí. Ale rozhodně zkoušky nevyhledávejte. Modlete se, ať vás do nich Bůh neuvede. Poznáte, že on to nedělá.
Autor je teolog a publicista. Foto: YouTube – ilustrační