Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Matouš 24:12
24. kapitola Matouše popisuje, co se bude dít na konci časů. Není to veselé čtení. Osobně jsem také přesvědčen, že žijeme na konci časů, nicméně dodám několik „ale“.
Nepravost se skutečně rozmáhá, ale netvrdil bych, že ve všech zemích. Třeba u nás se situace v posledních dekádách sice velmi pomalu, ale přesto zlepšovala. Rozmáhala se naopak ve Švédsku a Dánsku, kde byly koncem minulého tisíciletí násilné zločiny včetně vražd omezeny na minimum, nicméně nyní zejména Švédsko boj s násilím spíše prohrává. Tedy: Nepravost se rozmáhá, ale nikoli plošně.
Platí to podobně i o druhé části tohoto verše: „…vychladne láska mnohých.“ Jak vychládá láska, napíšu vzápětí. Nicméně ačkoli u „mnohých“ láska vychládá, u některých naopak rozkvétá. To jsou lidé, kteří pomáhají Ukrajincům, přispívají na charitu, slouží jako dobrovolníci v nejrůznějších organizacích a funkcích. Žijí v prostředí, kde láska mnohých vychládá, ale jim se daří tomu nepodléhat, a dokonce jít proti proudu.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Země… spálená či kvetoucí?
Jsou dvě místa, která mají lásku jaksi přímo v „popisu práce“. Mám na mysli, jak již mnozí tušíte, rodinu a církev. To jsou místa, kde se učíme společnému životu – a kde se učíme lásce. A právě rodina a církev jsou pod mimořádným tlakem. Pokud máme padesátiprocentní rozvodovost, je to dokladem jak toho, že se rozmáhá nepravost, tak toho, že vychladla láska mnohých. Ostatně o „vychladnutí lásky“ se někdy výslovně mluví při rozvodových řízeních – tato slova nejsou nějakou frází známou pouze křesťanům.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V církvi tak nějak žiji od dětství, byť jsem vztah ke Kristu navázal až v dospělosti. A domnívám se, že odchody lidí z církve jsou stále častější. Ovšem důvody se mi jeví jako stále malichernější. Proč tomu tak je? Protože vychladla láska mnohých. (Někteří odcházející ovšem považují za „nepravost“ naprostou prkotinu.)
Když se rozejdou manželé nebo když se lidé rozcházejí se společenstvím, mohou to udělat více nebo méně inteligentně. Mnohdy se ale stává, že po rozchodu nenávist ještě vzroste. Muž nebo žena, kteří neodpustili, vzpomínají na to, jak jim jejich partner uškodil, a jeho chyby či hříchy jako by narůstaly a bývalý partner, kdysi milovaný, se druhému jeví jako stále horší zlosyn (či zlodcera?). Podobně o opuštěném společenství někteří lidé hovoří v těch nejčernějších – a nesmírně přehnaných a zcela nerealistických – barvách. Láska, která vychladla, se – bohužel – někdy mění v nenávist.
Koho takové prostředí poškozuje nejvíce, jsou děti. Jak často jsem v pastýřské službě viděl, jak se malé děti snažily dát dohromady své rodiče, jejichž láska vychladla! A chudinka dcera nebo chudák synek netušili, že jeden z jejich rodičů už má jiného! Pak byli zčista jasna postaveni před hotovu věc. Věru hodně špatná příprava na vlastní partnerský život!
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Uzdravování dnes
V rodinách, které se rozešly s církví, někdy děti poslouchají, jak rodiče mluví negativně o svém bývalém společenství. Jistě, nemá smysl hrát před dětmi nějaké divadýlko a věci přikrášlovat, ale děti si spoustu věcí nedokáží přebrat a vyrostou s míněním, že církev je velmi nebezpečné společenství. Někteří se během dospívání rozhodnou, že s církví nechtějí mít nic společného, ačkoli skutečnou církev neměli šanci poznat.
Jistě, rozpad rodiny má celou řadu důvodů. Je samozřejmě dobře, že se s ženami nezachází jako s otrokyněmi a že ženám se otevírají příležitosti, které jim byly ještě nedávno uzavřeny. Na vysokou rozvodovost má jistě vliv i skutečnost, že žena nepotřebuje rodinu, aby byla finančně zabezpečena. Proč ale politici – a opinion makeři – před lidmi tají, že pro vývoj dítěte je nejlepší intaktní biologická rodina? Je to statisticky mnohokrát potvrzeno, ale o těchto zjištěních se nemluví. Pak litujeme „matky samoživitelky“, aniž se řeší otázka, proč se těmi matkami-samoživitelkami staly. Otázka „proč jste si s takovým neodpovědným člověkem vůbec něco začínala?“ je téměř zakázána.
Co tedy dělat? Rada, kterou dávám, zní až banálně: Kázat Boží lásku a učit se milovat. A přemýšlet o tom, co to láska vlastně je. Je velice důležité, že láska se měří obětí. Milujeme natolik, nakolik jsme ochotni se pro druhého obětovat. K „učení se lásce“ patří rovněž učit se komunikovat. Výchozí situace bývá taková, jak ji kdesi popisuje Kevin Leman: Zatímco žena potřebuje o svých problémech mluvit, muž potřebuje o svých problémech mlčet. Tak to mužům často připadá, ale je to omyl. I muž potřebuje o svých problémech mluvit – jednak se svou ženou, jednak s dobrým přítelem. Opravdu to hodně pomáhá.
V určité fázi svého života jsem pochopil, že spasení je víc než stvoření. Z toho mimo jiné plyne, že překonávání krizí, odpouštění a smíření je víc než počáteční zamilovanost. Sice je to spjato s bolestí, ale konec může být krásný. I v této oblasti platí, že vše, co má cenu, vyžaduje oběť, a někdy i bolest. Platí to jak pro rodinu, tak pro obecenství církve. Ano, někdy nám to dá práci, abychom spolu vydrželi. Ale věřte mi, má to smysl.
Hodně mi pomáhá vědomí, že Pán Bůh nade mnou nezlomil hůl, ačkoli jsem mu k tomu dal dostatek příležitostí. Proto já nechci zlomit hůl ani nad oním protivným bratrem či onou upovídanou sestrou. A – díky Boží lásce – nemusím lámat hůl ani sám nad sebou.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 26. října 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační