Když bylo Ježíšovi asi třicet let, začal kázat, vyučovat a veřejně působit.
Měl moc uzdravovat. Jeho nepřátelé z náboženského establishmentu nezpochybňovali, že skutečně uzdravuje. Vadilo jim, že uzdravuje v sobotu. Uzdravování považovali za „práci“, a v sobotu se pracovat nesmělo. A pokud neuzdravoval v sobotu, snažili se jeho působení znevážit. Tvrdili, že vymítá démony mocí knížete démonů.
Mezi lidmi ovšem Ježíšovo působení vyvolávalo nadšení. Až takové, že se ho snažili udělat králem.
Ježíš sice sloužil lidem, ale sledoval jakousi „vlastní agendu“. My, kdo jsme ho blíže poznali, víme, že to vlastně nebyla agenda jeho, ale Boží. Sloužil lidem, ale neusiloval o lidskou přízeň a zůstával sám svůj. Nešlo mu o tituly, nešlo mu o funkce, nešlo mu o slávu. Dokonce své působení jako by zlehčoval nebo skrýval. Často, když někoho uzdravil, vyzval dotyčného, ať o tom nikde nemluví.
Když už strávil několik měsíců se svými učedníky, tedy s nejbližšími následovníky, které si sám vybral, položil jim otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ Učedníci odpověděli, že je to různé. Někteří považovali Ježíše za proroka, jiní za Jana Křtitele, který vstal z mrtvých, nebo za některého z dávných proroků, který se vrátil na tuto zemi. Lidé, kteří u Ježíše hledali uzdravení nebo nějakou jinou pomoc, si asi moc nelámali hlavu tím, kdo tento Ježíš vlastně je.
Ježíš ale pokračoval: „Za koho mě pokládáte vy?“ Petr, který měl u ostatních přirozenou autoritu, odpověděl zřejmě za všechny: „Ty jsi Mesiáš. Ty jsi Boží Syn.“
Ježíš toto poznání potvrdí, ale vyzve učedníky, aby o tom nikde nemluvili. (To byl patrně pravý opak toho, co oni očekávali.) A udělal ještě něco dalšího. V Bibli čteme, že „od této chvíle“ – tedy od chvíle, kdy bylo zřejmé, že učedníci ho považují za Mesiáše, tedy zachránce židovského národa a snad i celého světa – jim začal vysvětlovat, že zemře potupnou smrtí. A že třetího dne vstane z mrtvých.
To se ovšem Petrovi pranic nelíbilo. Následovala ostrá výměna názorů. Zřejmě ale neskončila tím, že by Petr pochopil, co se mu Ježíš snaží říct.
Od té chvíle Ježíš otvíral toto téma znovu a znovu. Nicméně to, že by měl zemřít krutou smrtí, zřejmě bylo za horizontem toho, o čem a jak učedníci přemýšleli. On jim vykládá, že musí zemřít, a oni se vzápětí přou, kdo z nich bude v Božím království nejdůležitější. Vypadá to dosti tristně.
Nicméně přes nechápavost svých nejbližších Ježíš jde svou cestou, jak si předsevzal. Nechápavost učedníků vrcholí v Getsemanské zahradě pár hodin před Ježíšovým zatčením. Konec se blíží, Ježíš prožívá děsivou úzkost, ale učedníci zřejmě netuší, co prožívá, i když se jim to snaží říci, a jednoduše usnou. Vše se zdá být ztraceno. Ani nepřekvapí, že po Ježíšově zatčení zbaběle utečou. Je to logické vyústění jejich předchozí nechápavosti.
Jenže Ježíš je vzkříšen. Nebe se dotkne země nebývalým způsobem. Nepřekvapuje mě, že tomu leckdo nemůže uvěřit. Normálně se to nestává, že? Jenže „normálně“ se nebe a země nedotýkají.
Ustrašení učedníci jsou po setkání se vzkříšeným Ježíšem jako proměnění. Několik týdnů poté Petr – ten Petr, který třikrát Ježíše zapřel – začne směle kázat k obrovskému zástupu. Najednou má odvahu. Tuto změnu lze těžko vysvětlit, pokud člověk nevěří, že Ježíš byl skutečně vzkříšen – tak, jak to předpovídal učedníkům.
Nicméně… možná vás to překvapí, ale určitá natvrdlost přetrvává. Ježíš řekl učedníkům, že mají získávat učedníky ze všech národů. Všichni to slyšeli. Jenže k „národům“ se jim moc nechce. Kážou Židům, to ano. Ale Ježíš mluvil i o jiných národech. Bůh Otec si asi povzdechl nad Petrovou nechápavostí a dal mu trojí vidění, které ho mělo přesvědčit, že by měl Ježíšovo slovo vzít fakt vážně. Pohan Kornélius pozval Petra k sobě domů, a až souhra masivního a opakovaného Božího vidění s tímto bezprecedentním pozváním ho přiměla k tomu, aby Ježíšovo slovo poslechl.
Nepodceňujme vlastní natvrdlost. Příběh učedníků před i po vzkříšení mně naplňuje pokorou. Co když se mi Bůh něco snaží říct, jako se o to snažil Ježíš, když vysvětloval učedníkům, co nastane, a já jsem podobně nechápavý? Co když mě Ježíš někam posílá, a já sice rozumím jednotlivým slovům, ale jejich význam mě jaksi míjí? Co když se církev v dějinách často chovala podobně nechápavě? Nám se někdy zdá, že naši předkové byli slepí a hluší k jasným Božím slovům, ale máme jistotu, že rozumíme tomu, co po nás Bůh chce?
Naštěstí se nemusíme zabývat výhradně sami sebou. Ježíš řekl Petrovi, že na něm zbuduje svou církev, když byl Petr ještě naprosto nechápavý. A z Kornéliova příběhu víme, že ač mu mnohé došlo a ač znal Vzkříšeného, spoustu věcí zřejmě stále ještě nechápal. Obávám se, že my na tom jsme dost podobně.
Naštěstí v tomto příběhu nehrajeme hlavní roli my. Hraje ji právě Ježíš. A přes naši nechápavost dělá Bůh s námi i se světem úžasné věci. Můžeme se spolehnout: Ježíš ví, co dělá. Jeho příběh se mu nevymkl z rukou. Uděláme dobře, když zaujmeme stejný postoj, jako apoštol Pavel. Ten se s Ježíšem setkal za velmi dramatických okolností. Jestli ho někdo znal, tak to byli Petr nebo Pavel. A přece Pavel říká, že touží „poznat jej a moc jeho vzkříšení“. Cožpak ho snad nepoznal? S Ježíšem je to zvláštní…
A velice, velice dobrodružné.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista. Foto: CC Search – Modlitba v Getsemaně