Přiznávám, že se vydává, do oblasti, v níž nejsem odborníkem. V současné době ale dochází k tak prudkým změnám a k takovému souběhu různých vážných problémů, že o naší ekonomice nemohu nepřemýšlet. Skutečné odborníky prosím o shovívavost a jsem plně otevřen hlasům, které mě případně vyvedou z omylu.
Všichni víme, že v posledních letech vynaložila vláda spoustu peněz, aby naši zemi uchránila před nárůstem nezaměstnanosti a před hrozícím krachem celé řady firem. Šlo o náklady vyvolané covidovou pandemií.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Autorita Písma dnes
Víme rovněž, že v situaci, kdy závratným tempem rostly výdaje veřejných rozpočtů, rostly rovněž platy a důchody. Všem zúčastněným přitom bylo jasné, že tento růst nutně povede ke zvyšování státního dluhu.
Důsledkem těchto vládních opatření je, že pandemie nevedla k nějakému zásadnímu snížení životní úrovně, alespoň pokud jde o peněžní příjmy.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Problémem ovšem je, že schodkové hospodaření státu přesouvá břemeno dluhu jednak do blízké, jednak do vzdálené budoucnosti. Jinými slovy, důsledky katastrof, které nás postihují (pandemie je jen jednou z nich, byť v současné době nejvýraznější) necháme splatit naše děti či vnuky. Nelze říci, že by se o tomto problému nemluvilo vůbec, nicméně hlasy, které na tuto skutečnost upozorňovaly, byly celkem ojedinělé.
Zastánci masivního zadlužování zpravidla argumentují tím, že jiné státy jsou zadluženější než my. U nás činí státní dluh zhruba 40 procent HDP, zatímco v bohatším Německu je to kolem 80 procent a ve Francii či Itálii více než 100 procent. Argument, že když jsou vyspělé státy v tomto ohledu na tom hůře než my, tak se můžeme „bezpečně“ zadlužovat, mi připadá lichý. Československo mělo nízký státní dluh téměř vždy relativně podstatně nižší než všechny okolní státy. (Dle mého názoru to bylo dáno tím, že české národní obrození nesla buržoazie, tedy střední třída, která byla vždy šetřivá, kdežto v Polsku a Maďarsku byla nositelem národní myšlenky šlechta, která byla zvyklá žít na dluh a nikdy nehospodařila nějak úspěšně, ale to je teď vedlejší.) V každém případě Československo nebylo po první světové válce postiženo katastrofální inflací, která zdevastovala všechny naše sousedy a nejvíc zřejmě Německo. Zajímavé je, že po pádu komunismu se situace do určité míry opakovala, byť již ne s tak hroznými důsledky jako po první světové.
Domnívám se, že za „národní stříbro“ jsme nemuseli vyhlašovat Škodovku nebo Prazdroj, ale právě předvídavou fiskální politiku, která měla dostatečnou podporu obyvatelstva, vedla k nízkému zadlužení a umožnila vyhnout se inflaci, a tudíž ztrátě úspor. S vyrovnanými rozpočty je teď podle všeho na delší dobu konec.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Naše dvojí občanství
Sám jsem důchodce, a tak bych mohl vítat slevy na dráze (ty se mi hodí opravdu moc – jezdím do Prahy za dětmi a za vnoučaty) a zvýšení důchodů. Jenže si představuji své vnuky, kteří se nebudou mít moc dobře, protože moje generace a generace mých dětí přesunula důsledky katastrof, které postihují nás, na naše potomky.
A pak je zde další závažný problém. Už v době Paroubkovy vlády zaznívaly hlasy jakési nové ekonomické teorie, podle které tištění nepodložených peněz zůstane bez následků, pokud se bude dít v rozumné míře. Zneklidňovalo mě to a připadalo mi to hodně divné, ale říkal jsem si, že jsem možná v zajetí amerického rčení, že neexistuje nic takového jako oběd zadarmo, s že tedy možná toto rčení neeplatí. Teď mám stále silnější dojem, že mé obavy byly opodstatněné. Jen se nad tím zamysleme: Důchodci dostali navíc tisícovku, ale tu jim z valné části – ne-li úplně, „sežere“ inflace a zejména náklady na energie. Peníze na sanování důsledků Covidu a na zvýšení důchodů nebyly podloženy příslušným růstem produktivity práce. Lidé měli dost peněz, ale méně šancí je smysluplně utratit nebo uspořit. Poměrně bezpečný způsob, jak nepřijít o hodnotu vydělaných či obdržených peněz, byl nákup nemovitostí. Češi mají od dob kupónové privatizace značnou nedůvěru k investování do cenných papírů a úroky na spořících účtech v bankách byly buď zcela, nebo téměř na nule. Pokud někdo peníze měl, kam jinam je mohl investovat, než do nemovitostí? Tím se ovšem rozjela finanční spirála (ano, vím, že toto nebyl jediný faktor), bydlení zdražovalo a zdražovat bude.
Někdy jsem měl dokonce pocit, že Babiš svým voličům tolik přidává, aby uvedl následující vládu do neřešitelné situace. Zdálo se mi, že snad volby ani vyhrát nechce, protože pak by tu katastrofu musel řešit on. Jak si pětikoalice se situací poradí, nemám nejmenší tušení. Domnívám se, že představitelé politických stran jsou na tom stejně. Zvyšování daní je téměř tabu. Inflace sežere mnohdy těžce vydělané peníze. Perfektní situace zaútočit na vládu. Předpokládám, že většina Babišových voličů mé úvahy nesdílí a sdílet nebude, a tato většina se možná postará o to, aby se Andrej Babiš stal prezidentem.
Vzhledem k tomu, že vysoké náklady na pandemii se nyní pojí s energetickou krizí, je velmi pravděpodobné, že nás čeká značný sociální neklid. Nikdo neví, co přesně se bude dít. Jiří Weigl (viz Lidové noviny z 6. listopadu t. r.) správně upozorňuje, že tuto krizi nejvíc odskáče střední třída. Domnívá se ovšem, že jde o nějaký cílený útok – v tom už s ním souhlasit nemohu. Správně si všímá, že v současném světě dochází k prapodivnému spolčení levice, která se měla zastávat chudých, s nejbohatšími lidmi světa, kteří levici pomáhají v jejím ideologickém třeštění. Nicméně nejbohatší lidé nemají zájem na nějakém totálním rozvratu. Ovšem představu, že „to všechno někdo řídí“, považuji za mylnou. Ono to totiž řídit ani nejde. Různé skupiny mají různé zájmy, a jistě by mnozí celý svět nějak rádi řídili. Jenže tyto pokusy vedou jen k většímu chaosu.
Souběh několika silně negativních jevů (energetická krize + pandemie koronaviru + globální oteplování + frontální útok na klasickou rodinu + možnosti totálního orwellovského sledování) dává tušit, že jsme skutečně na konci věků. Život v následujících letech rozhodně jednodušší nebude.
Z hlediska jednotlivce je ale stále možno hledat Boha. Z hlediska křesťanů je stále možno být činiteli pokoje a nositeli naděje. Situace je chaotická, ale Bůh je stále na svém svatém trůnu. Hospodin neztratil kontrolu. Vladaři světa se scházejí, aby „zpřetrhali pouta“. Hospodin se jim směje. Jednou k nim promluví v hněvu – a následně zjeví pravého Krále (viz 2. žalm).
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 10. listopadu 2021 Foto: