Na úvod tohoto článku musím napsat něco, čemu se anglicky říká „disclaimer“:
Nejsem fanouškem Donalda Trumpa.
Kdybych byl Američanem, loni v listopadu bych nehlasoval pro Donalda Trumpa (ale rovněž bych nehlasoval pro Hillary Clintonovou).
Hodně věcí mi na Trumpovi vadilo a vadí: nesplněné sliby, nepromyšlené poznámky, zbytečné urážky a výhrůžky.
A konečně: Ani v nejmenším nemohu za to, že Američané stáli loni v listopadu před dilematem Trump nebo Clintonová.
Rovněž si – na rozdíl od některých evangelikálů – nedělám iluze o Trumpově křesťanství. O jeho údajném obrácení nemám bližší informace. Nepopírám, že Donald Trump mohl udělat nějakou osobní zkušenost s Bohem. Přeji mu ji a ostatně se za to již asi rok modlím. Nicméně není to v současné chvíli relevantní pro posuzování Trumpova politického působení.
A nyní to hlavní: Jak jde čas, zjišťuji, že přes všechny výše uvedené výhrady jsem stále více na Trumpově straně. A dnes bych ho patrně již i volil.
J
Obávám se, že jeho protivníci udělají vše, aby ho zničili. Opravdu se obávám i o jeho život. A domnívám se, že pokud nebude rovnou zabit, pokusí se ho jeho protivníci odstranit z úřadu nějako formální cestou, konkrétně tedy ve Spojených státech procesem tzv. impeachmentu.
Proti Trumpovi se sjednotil politický, akademický a žurnalistický establishment: Buší do Trumpa v jednom kuse. Nenávist jde tak daleko, že významný americký komentátor Fareed Zakaria, kterého rozhodně nelze podezírat, že by Trumpovi stranil, se musel ohrazovat proti výtkám establishmentu, že je zrádce, když Trumpa za nějakou drobnou dílčí věc pochválil.
Právě reakce establishmentu mě přivedla k přesvědčení, že byl nejvyšší čas vládu establishmentu nějak narušit. A asi to nešlo jinak, než že přišel někdo jako Trump.
Ze Spojených států přicházejí dosti děsivé zprávy o tom, co se děje na universitních campusech. Tam, kde se ještě před padesáti lety bojovalo za svobodu slova (sám jsem byl v říjnu 1969 u toho, tehdy ještě krajní levičák), dochází nyní k ostrakizaci a někdy i fyzickému napadání lidí, zastávajících jiné než establishmentem schválené názory. Příklad z poslední doby: Na Portland State University se konala panelová diskuse na téma „Bojujme proti falešným představám“ („Challenging Misperceptions“). Kdosi z publika se zeptal na verše z Koránu, které schvalují zabíjení „nevěřících“. Muslim, který byl jedním z panelistů, odpověděl, že v islámských zemích, kde vládne právo šaría, skutečně není místo pro nevěřící, ale že je jim dovoleno opustit zemi. Mladý muž jménem Andy Ngo, který psal pro universitní časopis Vanguard, si jeho projev natočil a záznam zpřístupnil na internetu. Šéfredaktor časopisu si ho zavolal a řekl mu, že „ohrozil“ život onoho muslima. Muslimovi se pochopitelně nic nestalo, ale Andy Ngo byl z redakce Vanguardu vyhozen.
Je to jen drobnost, nicméně pro současné Spojené státy typická. „Liberálové“ se nám vybarvili. Svoboda slova platí jen pro ty, kdo si myslí více méně totéž, co si myslí establishment.
Možná bude Trumpovo prezidentské období jen krátkou epizodou v kulturním boji. Možná establishment zvítězí již během jeho prezidentského období, možná zvítězí v příštích volbách. Je mi líto, že Trump zřejmě někdy rychleji mluví než přemýšlí. Přál bych si, aby určitá slova nikdy nevypustil z úst.
Na druhé straně obdivuji, co všechno říci nebo udělat dokázal. V Saúdské Arábii, kam král Salmán bin Abd al-Azíz svolal představitele 55 zemí s muslimskou většinou, promluvil k těmto lidem zcela otevřeně o nepřijatelnosti terorismu. Nebojí se mluvit o islamistickém terorismu, zatímco mnozí západní politici neustále zdůrazňují, že islám nemá s terorismem vůbec, ale vůbec nic společného. Pomodlil se u zdi nářků. Palestincům jasně řekl, že pokud budou odměňovat rodiny zabitých či uvězněných teroristů jen za to, že tito lidé zabili nějakého Izraelce (byť to bylo i dítě), nemohou počítat s podporou civilizovaného světa. Předchozí americký prezident, jehož jedno jméno znělo Hussein, by ani nezmínil, že se něco takového děje.
Přál bych si, aby Donald Trump nebyl tak prostořeký. Ale když udělá něco, co se mi nelíbí, potichu si zašeptám: Prezidentka Hillary Clintonová. Nevím, čím to je, ale vždy se mi trochu uleví.
Zdroj: Blog Dana Drápala
Foto: Pixabay