Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.
Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Sebevražda
Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.
Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je:
Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít?
Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel?
Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít?
Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy?
Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.
Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.
Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.
Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.
Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Podat ruku
Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.
Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.
Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.
Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)
U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.
Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. května 2024 Foto: Pixabay – ilustrační