Dostal jsem dopis s následující prosbou: V minulém sejití v našem sboru jsem slyšela v kázání o sebevraždě toto: Bratr, který mluvil, řekl, že v Bibli není nikde napsané, že ten, kdo spáchá sebevraždu, skončí v pekle, že bude Bohem odsouzený.“ Slyšela jsem i jiný názor, totiž že člověk, který spáchá sebevraždu, jako by svému Stvořiteli hodil … dar života pod nohy. Mohl byste mi vnést do tohoto dilematu svůj názor?
Začnu příběhem, který se skutečně stal. Když jsem byl mladým vikářem v evangelické církvi, spáchala sebevraždu jedna jeho (formální) členka, která trpěla těžkou duševní chorobou. O to, abych vykonal poslední rozloučení, požádala její sestra, která se snažila této ženě pomáhat, jak jen to šlo. Neodmítl jsem a den před rozloučení v krematoriu jsem si připravoval krátkou promluvu. Trvalo mi to poměrně dlouho a ani po skončení jsem nebyl se svým „výtvorem“ spokojen.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Podat ruku
Rozloučení se konalo v Malé obřadní síni strašnického krematoria. Tehdy krematorium „jelo“ na plné obrátky. Obřad v malé síni začínal ve tři čtvrtě nebo ve čtvrt, ve velké síni v celou a v půl. Nejprve vyšli smuteční hosté, pak obřadníci zavřeli na pět minut a vyměnili věnce a květiny, a pak otevřeli nové skupině smutečních hostů. Všechno muselo jít jak na drátku. Znamenalo to, že řečník plus hudba měli k dispozici pouhých dvacet minut.
Kremace oné ženy měla začít jako první hned ráno v malé síni, tedy v 7:45. Jenže po sedmé hodině vypadl v celých Strašnicích proud.
Jaké komplikace to znamenalo pro krematorium, si jen těžko dovedete představit. Na pohřby někdy jezdívají lidé hodně zdaleka a potřebují se mnohdy ještě téhož dne vrátit domů. Další lidé si museli vzít volno z práce. Některé rodiny měly objednánu smuteční hostinu v restauraci.
Nezbývalo než čekat.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Prokrastinace s věčnými následky
Kolem osmé mne oslovil obřadník a s velikou pokorou se ptal, zda bychom nemohli udělat obřad v malé obřadní síni potmě. Problémem bylo, že bez umělého světla tam bylo přítmí. Nicméně souhlasil jsem a objednatelka pohřbu také. Snad jí to dokonce vyhovovalo; pohřeb je vždy emocionální záležitost a jde-li o sebevraždu, platí to možná o to více.
Já jsem ale měl problém. Zjistil jsem, že je tam příliš tma na to, abych viděl na své pracně připravené poznámky. Nezbývalo, než abych mluvil, jak se říká, „spatra“.
Stalo se ale něco nečekaného. Kázal jsem klidně, ale mocně. Málokdy jsem měl tak intenzivní pocit, že mi přímo Duch dává slova.
Z celého svého kázání si pamatuji jediný moment, kdy jsem řekl zhruba toto: „Tato žena si vzala život. Ale přiznejme si, ledaskdo z nás byl někdy v situaci, kdy vážně uvažoval o sebevraždě. Možná jsme byli krůček od pomyslného prahu. Tato žena ten práh překročila. Nevíme, co prožívala. Buďme však vděčni Bohu, že jsme my sami ten práh nepřekročili.“
Později, zhruba po dvou letech, jsem potkal ženu, která prý na základě mého tehdejšího kázání uvěřila. (Takže jsem asi kázal evangelium. Onen úryvek, který jsem zde parafrázoval, samozřejmě sám o sobě evangeliem není.)
O sebevraždě bychom mohli mluvit měkce nebo tvrdě. Žena, která mi poslala prosbu, abych se vyjádřil k sebevraždě, se podle všeho setkala s jedním hlasem měkkým a druhým tvrdým. Svým způsobem měli oba pravdu. V Bibli skutečně není výslovně napsáno, že sebevrazi půjdou do pekla. A sebevrah skutečně hází dar života pod nohy svému Stvořiteli.
Nicméně neříkal bych ani jedno, ani druhé. (K tomu prvnímu jen poznámka: To, že něco není v Bibli, neznamená, že to nemůže být pravda.) Proč? Protože člověk, který se odhodlal k sebevraždě, musel před tím hrozně trpět. Trpěl patrně víc, než jsem kdy trpěl já. Nemám problém hovořit o sebevraždě s člověkem, který o ní uvažuje a který mne požádá o rozhovor. Jinými slovy, tam, kde je to namístě, se touto otázkou zabývám. Ale jakékoli generalizace zásadně odmítám a považuji je za projev jednak veliké naivity, jednak veliké pýchy. Generalizacemi rozumím tvrzení, že všichni sebevrazi půjdou do pekla nebo že všichni sebevrazi budou spaseni.
Snad všichni máme rádi příběhy. A zpravidla jsme velice rádi, když někomu můžeme vyprávět ten náš. Lewisův Aslan, který symbolizuje Krista, na jednom místě zvědavé dívce říká: „Dítě, já každému vyprávím jen jeho vlastní příběh.“
Ano, každý máme svůj příběh. Ale často jsme zvědaví na ty druhé. Pán Ježíš k tomu ale zaujal velmi striktní stanovisko. Když se ho Petr ptal, co bude s Janem, odpověděl dosti drsně: „Co je ti po tom? Ty mne následuj!“ (Jan 21,22). Rozebírat příběhy druhých lidí je velmi ošidné.
Něco jiného ovšem je, když potkáme někoho, kdo se evidentně trápí. Možná nemá nikoho, komu by mohl svůj příběh vyprávět. Můžete se pomodlit a pak se ho citlivě zkusit zeptat. To je ovšem něco zcela jiného než nezávazné tlachání o tomto neradostném předmětu.
Jsem moc a moc rád, že se nemusím ke všemu vyjadřovat. Když se jedná o pomoc akutně trpícímu, buďme horliví. Jedná-li se jen o plané teoretizování, radím opustit skupinu.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 15. května 2024 Foto: Pixabay – ilustrační