Rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný. Lze ovšem také říci, že je selektivní. Vzpomínám si, že když do Československa v sedmdesátých letech zamířily první stovky a tisíce Vietnamců, kolovaly o nich nejroztodivnější „fake news“, byť tento termín tehdy ještě nebyl v oběhu. Vzpomínám si na jeden kolující ve strojopise o tom, jak se vietnamské dítě vyčůralo do pískoviště a české děti se pak nakazily strašlivými orientálními chorobami. Nyní je vietnamská komunita více méně přijímána, byť část skalních rasistů nemá ráda ani pracovité a skromné Vietnamce.
Budu se věnovat zejména rasismu protiromskému, protože vztah k Romům je naším skutečným a dlouhodobě neřešeným problémem. Samozřejmě existují i jiné typy rasismu, které se projevují třeba bučením na africké fotbalisty na stadionech. Tento druh rasismu lze potlačit, ale patrně ho nelze zcela vymýtit, protože určité malé procento či promile obyvatel, které se projevuje takto primitivně, se najde v každé komunitě.
S Romy je skutečný problém a mnozí z nich jsou skutečně nepřizpůsobiví. Přesto si dovolím tvrdit, že Češi na tom nesou větší díl viny než Romové. Romové jsou totiž v postavení, z nějž se mohou jen velmi těžko vymanit vlastními silami, a patrně se z něj vlastními silami nedokáží vymanit vůbec. Skutečně potřebují naši pomoc.
Předpokládám námitku, že stát jim přece pomáhá, platí jim všelijaké dávky a tak podobně. Ano, je to pravda, ale je třeba si položit otázku, zda způsob, jakým se snažíme pomáhat, může vůbec přinést kýžené ovoce. Zatím je nenese, a já se domnívám, že ani nést nemůže, a více téhož tedy přinese jen vyšší náklady, nikoli však řešení problému. Nevolám tedy, aby se do řešení romského problému více investovalo. Volám po jakémsi auditu, který by pomohl pochopit, proč je současná pomoc neúčinná.
Předně si dovolím tvrdit, že pokud má nějaký starosta nebo nějaká starostka (případně radní, případně zastupitel/ka) apriorní nedůvěru k Romům a pokud zastává názor, že ať udělá stát cokoli, Romové prostě zůstanou nepřizpůsobiví, protože už jsou zkrátka takoví, pak se v dané obci situace Romů nejen nezlepší, ale ještě se bude zhoršovat.
Na druhé straně ovoce nepřinese ani přístup vycházející z přesvědčení, že problém je čistě v českém rasismu, který je třeba administrativními, případně policejními opatřeními odhalovat a likvidovat. Odhalovat téměř jistě půjde, likvidovat téměř jistě ne. Nevhodná řešení rasismus jen posílí.
Vyjděme od konkrétního příkladu. Dejme tomu, že klient poptává u realitní agentury byt v paneláku, ale stanoví si podmínku, že v daném paneláku nesmí bydlet žádná romská rodina. Požadavek je na první pohled (a ostatně na jakýkoli další pohled) zjevně diskriminační. Realitní agentura nesmí na tento požadavek pod hrozbou sankce přistoupit. Někteří lidé se jistě budou pohoršovat nad potenciálním zákazníkem, který si takový požadavek dovolil vůbec vznést.
Nicméně pro potenciálního kupce je tato okolnost podstatná, a pokud mu jeho požadavek nesplní realitka (a ona ho nesplní), kupec si situaci zjistí jiným způsobem. Kupec může být skutečný rasista, který opravdu nesnáší Romy, ale mohl bych to klidně být i já, který Romy nepohrdá a přeje jim to nejlepší. Prostě vím, že tam, kde je více Romů, klesá hodnota nemovitostí.
To má určité důvody. Řeknu-li, že Romové bývají hlučnější a méně pořádní než gádžové, mohou to někteří lidé považovat za „stereotyp“. Ano, jsou Romové, kteří jsou velice čistotní a spořádaní (řadu takových jsem poznal), a hluční nejsou zdaleka všichni. Nicméně mezi Romy a ne-Romy je v této věci nepochybně měřitelný rozdíl. Romská partaj v paneláku, v němž chci koupit byt, může být v celém domě nejspořádanější. Jak to má ale potenciální kupec vědět? Musel by se zeptat ostatních partají v domě. Je to ale vůbec dovoleno? Není to trestné?
Pokud „stát“ nechce, aby si potenciální kupec danou okolnost vůbec zjišťoval, může se tvářit, že daný problém vůbec neexistuje a že se vskutku jedná čistě o stereotyp. Tento přístup se snaží rasismus potlačit, ovšem za cenu ignorování reality. A pokud ignorujeme realitu, problém nevyřešíme.
Střih o více než padesát let zpět. Se svým přítelem Alešem Březinou jsme navštívili romskou osadu „přilepenou“ na městečko Slavošovce na jihu Slovenska. Nějakou dobu jsme pobývali mezi Romy, a především jsme hráli s romskými dětmi různé hry, chodili s nimi na výlety apod. Mohl bych popsat hodně dramatických událostí z tohoto pobytu, ale zmíním jedinou. Byla Velikonoční neděle. Kousek za osadou jsme udělali táborák, zpívali jsme různé písničky (to Romové velice rádi, a děti snad nejvíc), hráli různé hry a vyprávěli různé příběhy. Bylo tam asi patnáct dětí, nejstarší z nich byla asi třináctiletá Jana Boldyová. Najednou děti ztichly a za chvíli se daly na útěk. Otočili jsme se viděli jsme, jak k nám běží nějaký muž. S Alešem jsme seděli bez hnutí. Muž přiběhl a prohlásil: „Ten oheň tady nebude!“ Jana se zeptala: „A proč?“ Muž jí začal nesmírně vulgárně nadávat. Jana se rozplakala a utekla také. Seděli jsme s Alešem dál. Muž oheň rozšlapal a zopakoval nám: „Ten oheň tady nebude!“ „No, už tady není, už jste ho uhasil.“ To bylo první, co jsme řekli. Muž řekl: „Beztak ty děti mají už spát.“ Odpověděl jsem: „Podívejte se, tyto děti takový táborák možná ještě nikdy nezažily. Nikdo si s nimi takhle nehrál. A zítra je velikonoční pondělí, děti nemusí do školy.“ Muž se otočil k odchodu, ale pak se znovu obrátil a zapaloval si od doutnajícího dřívka cigaretu. „Ale když od toho hluku štěká náš pes a budí nám dítě!“ (Jeho domek stál asi o tři sta metrů dál.) „No, tak vidíte, už jste ten problém vyřešil!“
Tehdy jsem poznal moc nenásilí. Ten člověk sice v jistém smyslu dosáhl svého, ale měl jsem pocit, že odchází jako zpráskaný pes.
Těžko domyslet a těžko změřit, co tato událost v romských dětech vyvolala. (S Janou Boldyovou to dopadlo dobře, o 23 let později jsem ji v Popradu křtil. Měla krásnou rodinu a domek jako klícku.)
Teď si představte, že než dovršíte deset let, uděláte podobných negativních zkušeností celou řadu. Nahlédl jsem na život z té romské strany jen trochu, ale věřte, není to nic příjemného. Mohl bych popsat ještě mnohem drsnější projevy rasismu, které jsem poznal velice zblízka.
„Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Můžeme se pohoršovat nad nepřizpůsobivými Romy, a můžeme se pohoršovat nad „rasisty“, kteří nechtějí s Romy bydlet. Fakt je ten, že když jdu ztemnělou ulicí a za mnou kráčejí tři romští mladíci, mám trochu větší strach, než když jde o bílé. Na Slovensku to bylo snazší – začal jsem si zpívat nějakou romskou písničku („Třeba „me spokojno sťom kolibaha adaj, te kišman oso nakaj vábinel“) nebo prohodit pár romských slov a byl jsem v bezpečí. V Čechách už Romové moc romsky neumějí a já už také skoro všechno zapomněl.
Je řešení? Věřím, že ano. Jenže je zdlouhavé a vyžaduje ani ne tak peníze, jako snahu o nějakou praktickou pomoc. Kdybych byl mladší, pokusil bych se založit jakési hnutí pomoci romským dětem. Křesťané (a jistě nejen oni) by mohli pomáhat romským dětem s úkoly a s doučováním. Někde by je mohli pozvat k sobě domů, jindy by mohli využít prostory sboru. Kde je vůle, najde se i cesta. (Kde vůle není, najde se důvod.)
Romové jako společenství si – uvažujeme-li o celku – nezvolili příliš dobrou životní strategii. Vietnamci si naopak zvolili strategii úspěšnou. Proto zakoušejí rasismus sice také, ale v mnohem menší míře. Myslím, že je potřeba s Romy o jejich životní strategii mluvit – pokusit se jim vysvětlit, co to vlastně je, aby porozuměli, co by mohli dělat jinak. Ano, vím, že je to těžké. To ale není důvod to předem vzdát. Ostatně, pokud nebudeme hledat cesty, problém nezmizí – jen se vyostří. Protože ani my jsme nezvolili dobrou strategii. Přinejmenším v této otázce.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 22. července 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační