Uplynulo mnoho dní, přešlo dvacet let a celý dům izraelský se roztoužil po Hospodinu. 1. Samuelova 7,2
Nerad bych byl člověkem uvězněným v minulosti, které jen nostalgicky vzpomíná, jak to dříve „bylo lepší“. Nemám na mysli materiální prosperitu. Mám na mysli náš duchovní život. Pro zdravý duchovní život je třeba milovat Písmo, milovat modlitbu a milovat společenství. Na počátku maninského probuzení jsme neměli k dispozici jiný překlad Písma než Bibli kralickou. Když někdo uvěřil, dostal malou bibli, vázanou v nepěkném plastovém obalu tmavozelené, tmavočervené nebo tmavomodré barvy. Když ji otevřel, mohl listovat stránkami tištěnými malým písmem na cigaretovém papíře a musel se potýkat s archaickou češtinou kralického překladu. A přesto velká část lidí, kteří tehdy uvěřili, do roka celou tuto bibli přečetla. Dnes aby byl člověk rád, když někdo do roka přečte alespoň Nový zákon.
Těžko říci, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Horlivost, nebo četba Božího slova? Jistě, na první čtení člověk mnohému nerozuměl a něčemu mohl rozumět špatně, ale láska k Božímu slovu mnohé přikryla.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Boží bázeň
Podobně tomu bylo s modlitbou. Ano, je pravda, že v prvních letech Manin se nás na nedělní večerní modlitební scházelo dlouho do patnácti dvaceti lidí, a to i v době, kdy na mládež chodilo lidí padesát až sedmdesát. Modlitební zápas pro nás byl samozřejmostí. A pamětníci si možná vzpomenou, že ještě v polovině devadesátých let jsme si museli na celosborové modlitební půjčovat modlitebny jiných církví. Bylo běžné, že se nás sešlo i osmdesát či devadesát. A šlo o skutečné modlitební zápasy, a to zdaleka nejen za naše osobní potřeby, nýbrž za národ, za církev… Ne, to nebyly modlitby typu „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou“. A někdy jsme zakoušeli zvlášť povzbuzující naplnění. Vzpomínám, jak jednou ve čtvrtek na mládeži vyslovila žena, která tam byla poprvé, větu, kterou jsem znal z Nového zákona (a kterou ona znát nemohla): „Jistě je mezi vámi Bůh!“
Podobně vlažný vztah shledávám u mnohých ke společenství. Co důvodů je společenství vynechat! „Jsem příliš unaven.“ „S Bohem se nejraději setkávám někde v lese, zkrátka v přírodě.“ „Musím si připravit něco do práce.“ Vzpomínám na to, co mi říkala jedna pamětnice z holešovického sboru. Dětství prožívala na vsi, do nejbližšího evangelického sboru jezdila rodina každou neděli na žebřiňáku. Dvě hodiny tam, dvě hodiny zpátky. V zimě v létě. Malé děti i dospělí. Vynechali pouze tehdy, když byly na jaře nebo na podzim cesty příliš rozblácené.
Nepřítel udělá maximum pro to, abys Bibli neotvíral, aby ses nemodlil, a aby tě oddělil od společenství.
A pak je tu ještě jeden faktor. Nazval bych ho faktorem Boží bázně. Nedávno jsem překládal pro nakladatelství Stefanos knihu Johna Bunyana o modlitbě. (Někteří z vás znají Bunyana jako autora známé knihy „Cesta poutníkova“.) Je to hluboká kniha plná hlubokých myšlenek. Netvrdím, že se všemi souhlasím. Co mě ale inspirovalo – a současně zarazilo – byla Boží bázeň, kterou byl tento vězeň pro Krista naplněn a která vyzařovala z jeho knihy. A všímám si, že tam, kde chybí bázeň před Bohem, panuje i neúcta k člověku. Co sarkasmu, co ironie, co zesměšňování najdeme mezi křesťany! Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby naše „diskuse“ nějaký nevěřící raději ani nečetl. Mohl by si pomyslet: Mají-li tito lidé mezi sebou takovéto vztahy, není určitě o co stát.
Probuzení ale je možné. Nepřestanu ho vyhlížet, jakkoli to teď na nějaké probuzení nevypadá. Když přijde, ukáže se, že Bůh nemá žádné překážky. On je mocen. A lidí nemusí být mnoho. Bohu stačil jeden Gedeon a tři stovky bojovníků. Ale až se bude probuzení blížit, budete potkávat lidi milující Boží slovo, milující modlitbu a milující obecenství.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a pzblicista Datum: 2. září 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační