Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.
Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Prokrastinace s věčnými následky
Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.
Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.
Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.
SOUVISEJÍCÍ – Dan Drápal / Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa
Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.
Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.
Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.
Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.
Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.
Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.
Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno. Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.
Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 8. května 2024 Foto: Wikimedia Commons